První den Přeletu nad loutkářským hnízdem se toho stalo mnoho. Proběhlo mezinárodní kolokvium o roli loutkového divadla ve vzdělávání, soubor TMEL se popral se svými problémy, Loutky v nemocnici šly ven a Tabula Rasa se odebrala do Severní Ameriky. A k tomu všemu se jeden vzteklý psík z ničeho nic ocitl na špičce nejvyšší hory světa. To poslední dobrodružství mělo na svědomí Divadlo Hedárium, které na Přeletu uvedlo svou inscenaci Čupřina a himálajský horyduch.
Čupřina je určena předškolním dětem a na první pohled je tento záměr na inscenaci patrný. Jedná se totiž o relativně skladný divadelní tvar pro dvě herečky – Hedviku Řezáčovou a Vendulu Holičkovou – pojednávající téma překonávání strachu. Samotný příběh je značně epizodický, což mladšímu divákovi může celkem vyhovovat. Je také lehce potrhlý – to když bolest z bodnutí včelou vystřelí štěňátko až do vesmíru, aby mohlo následně zase dopadnout zpátky na zem, akorát že doprostřed Himálají. Jeho zásadním problémem je ovšem základní kauzalita. Inscenace se totiž snaží o napínavý příběh plný dějů a zvratů, chybí jí ale pevné dramaturgické uchopení. Postavy a dějové linky se spíše vrství, než že by se proplétaly a doplňovaly. Výsledkem je lehký dějový chaos, kde se divák postupně ztrácí v motivacích i v samotném tématu, a tím příběh postupně přichází o tah a napínavost. Přitom samotný námět může být okouzlující a téma překonávání strachu samozřejmě umí promlouvat k publiku mnoha věkových kategorií.
Základní devizou inscenace jsou herecké výkony Hedviky Řezáčové a Venduly Holičkové, které hrají s lehkou nadsázkou a jejichž přítomnost na scéně působí autenticky a spontánně. Vyhledávají příležitosti situace vyhrát, bavit se jimi a přijít s loutkářskými fórky. Umí také navázat přirozený vztah s publikem, komunikují s dětmi hravě a zároveň respektujícím způsobem. Je jen škoda, že v rámci struktury inscenace působí vložky pro přímou komunikaci s dětmi poměrně cizorodě. Násilně přerušují děj, nemají s ním příliš společného a jsou dramaturgicky uchopeny poměrně školometským způsobem: náhlým oslovením dětí s přímou otázkou. Zároveň je ve struktuře inscenace možné zřetelně poznat edukační pasáže, kdy je třeba dětem dodat „vzdělání” ohledně nejvyšších hor světa, místních zvyklostí či fauny. Právě kvůli tomu působí Čupřina a himálajský horyduch ve finále jako školkové/ školní představení na objednávku – jakási povinná struktura. Povinné atributy ideálního divadla pro děti jsou tu na první pohled splněny.
Čupřina ale není špatná inscenace. Je vizuálně přívětivá, oplývá řadou hezkých obrazů a klasických loutkářských radostí jako jsou třeba změny vzdálenosti vytvořené pomocí proměn velikosti loutky. Má v sobě také spoustu humoru a není to inscenace líná, naopak se snaží přijít s fantazii stimulujícími znaky, bere si kvalitní téma a usiluje o jeho poctivé zpracování, bez obvyklých zkratek divadla pro děti. Je tak trochu paradoxem, že Čupřinu nakonec zrazuje právě snaha dát do ní víc, než se vejde.
