Pod kladenským panelákem se skrývá temná říše prastarých skřetů. Jednoho dne se do ní zatoulá kocour tamního dělníka, který naštěstí vlastní mohutnou sbíječku, díky níž dokáže svého mazlíčka (mimochodem zručného maséra) zachránit. Takhle se vyvíjí hlavní linka autorské pohádky Hlína tandemu Petra Erbese a Borise Jedináka.
Drsné prostředí v ponurých barvách hostí originální příběh, na který by mohla mít zálusk i velká zahraniční studia animovaných filmů – z temného podsvětí totiž vysvítají nejvíce vypointované situace a vtipné dialogy. Nadsázka, humor a loutky umožňují tvůrcům pracovat s hrubostí a násilím tak, aby byl příběh vhodný pro děti už od šesti let. Inscenace je velice srozumitelná a přístupná širší veřejnosti. Myslím, že by se mohla líbit i divákům, kteří divadlo běžně nevyhledávají. Tahle její vlastnost jí ale neubírá na nápaditosti a kvalitě.
Kromě odvážného dělníka a jeho kocoura se seznámíme také s hubitelkou podzemních hlodavců nebo pánem temnoty, který ovšem musí i v nejvypjatějších situacích poslouchat svou maminku. Poťouchlý svět skřetů byl stvořen přímo pro Kladno a jeho místopisná autorská péče mu sluší. Patrně se tvůrci také inspirovali estetikou dračího doupěte či starších počítačových her a ve své „adventuře“ se soustředí spíše na předání celistvého zážitku než plytkého ponaučení.
A znovu dokazují, že pohádky pro děti nemusejí překypovat všemi barvami duhy a princeznami. Mohou vyprávět dobrodružný příběh i s hlínou, montérkami a nelibozvučnou skřetí muzikou. Podobně jako můžou být například o globálním oteplování, třídění odpadu nebo o princi, kterému se nelíbí holky. Dětské scény potřebují víc odvážných a vzdělaných tvůrců, kteří se nebojí podívat i na temnou stranu nekonvenčnosti a originality. Ale pokud do divadla moc nechodíte, nenechte se vyděsit. Celý příběh Hlíny je ve skutečnosti temný asi tak jako citrón (kdo ví, tak ví).
Foto: Roman Dobeš
