Veronika Kouřilová je filmová výtvarnice, modelářka, návrhářka, ale v kariérním životě ji neminulo ani divadlo – jako vlásenkářka, maskérka a výtvarnice působila například v Národním divadle nebo v Městských divadlech pražských. Pro animovaný film Tonda, Slávka a kouzelné světlo (Český lev 2023 a další ocenění) vyráběla animační loutky. S režisérem Filipem Pošivačem spolupracovala na několika projektech a technologicky se věnovala loutkám také třeba ve filmu Myši patří do nebe (režie Jan Bubeníček, Denisa Grimmová).
Se slovenským režisérem Filipem Pošivačem jste spolupracovala již na několika projektech. Jak probíhá proces převedení umělecké vize do podoby konkrétních loutek? A jak tomu bylo v případě Tonda, Slávka a kouzelné světlo?
Převést výtvarný návrh do reálné podoby loutky není nikdy úplně jednoduché. Zásadní je samozřejmě samotný návrh, ale stejně důležité jsou rozhovory s výtvarníkem i režisérem – o jejich představách, o charakterech jednotlivých postav, o tom, zda jde o hlavní či vedlejší postavy, a co se od loutek přesně očekává.V případě animovaných loutek hraje zásadní roli také animátor – tedy ten, kdo postavě vdechne život. Každý animátor má trochu jiné požadavky na hybnost a citlivost. Je tedy klíčové, aby mezi loutkou a animátorem vzniklo určité souznění.
S Filipem Pošivačem se mi spoluprracuje velmi dobře – jeho výtvarné cítění je mi blízké, rozumím jeho návrhům a dokážu se do nich dobře vcítit. Když mě oslovil s nápadem vytvořit postavu Tondy a popsal mi, o čem film bude a jaký má Tonda být, přemlouvala jsem ho zda film neudělat malovaný. Představa, že vytvoříme zářící animovanou loutku, mi přišla zcela nereálná – udržet jemnost, čistotu a něhu výtvarného návrhu a přitom loutku rozpohybovat, mi přišlo nemožné. Filip ale nekompromisně řekl: „Bude to loutkový film, a hotovo.“ Asi týden nato jsme se znovu sešli – a tak začal můj „život s Tondou“. Připadala jsem si jako výzkumník NASA – s Tondou jsem usínala i vstávala. Přemýšlela jsem, jak technologicky vytvořit průsvitnou loutku se zabudovaným osvětlením. Jak vést drátky tak, aby nebránily pohybu, aby se daly napojit na zdroj a vše zároveň vypadalo čistě, neviditelně. Hledala jsem způsob, jak vytvořit mimiku, jak vyrobit poloprůsvitná ústa i oči, aby na tváři nevznikaly nežádoucí stíny, aby všechno svítilo a zároveň se nic neztrácelo ve tmě.
Do toho všeho musela přijít kovová kostra se spoustou miniaturních šroubků s vedením elektroniky. Testovali jsme fluorescenční i světlovodivá vlákna, různé materiály, zkoušeli jsme, co se dá. Brzy mi bylo jasné, že na to nemůžu být sama. Přizvala jsem do týmu Milana Vinše, který tradičními rukodělnými technikami vyrábí kostry animovaných loutek. Je to neuvěřitelný člověk, navzdory svému věku stále plný energie a vášně. A pak také Honzu Dráždila, který se ujal „rozzáření“ Tondy.
Jaká technologie nakonec uspěla? Byly ve filmu použity ještě nějaké další specifické výrobní postupy?
Loutka Tondy nakonec vznikala kombinací mnoha různých technologií. Od poloprůsvitných částí těla přes různé způsoby odrazu a rozptylu světla. Jedna jediná loutka měla několik hlav, několik těl, ručiček, nespočet očí a pusinek – různé části byly vyrobeny z různých materiálů, jako je silikon nebo polyuretanové pryskyřice. Každá část měla vlastní formu, ze které se odlila. Kvůli všem těmto složitostem se Tonda stal zřejmě jednou z nejnáročnějších loutek, jaké jsem kdy vyráběla. Výroba trvala přibližně půl roku, možná i déle.
V oblasti stop motion animace se začíná hojně využívat 3D tisk (např. Pinocchio Guillerma del Tora). Jaké spatřujete výhody a případné nevýhody v zapojení této technologie do animovaného filmu?
Pokud jde o využití 3D tisku v animovaném filmu, jsem tomuto nástroji nakloněná – ne jako výchozí technologii, ale jako pomocnému nástroji, například pro přesné jádro formy. Rukodělná výroba je mi ale mnohem bližší – je autentičtější, živější a přirozenější. U Tondy jsme 3D tisk nepoužili vůbec, vše bylo dělané ručně, a možná právě proto má Tonda tak silnou výpovědní hodnotu.
Stop motion animace, minimálně v českém kontextu, zažívá takové malé obrození. Kromě Filipa Pošivače se objevují další tvůrci z mladé generace, kteří se stop motion věnují a se svými filmy sklízí úspěch u nás i na mezinárodních festivalech. V čem je pro vás osobně největší kouzlo stop motion? Jaké nenahraditelné kvality má?
Kouzlo stop motion animace vidím právě v rukodělnosti. Využívá se často i při speciálních efektech v hraných filmech – svou „nedokonalostí“ a možností navazovat obraz za obrazem nabízí filmařům prostor pro kreativitu i v reálném světě. Loutky se tak používají i u „creature“ efektů v hraných filmech, v kombinaci se speciálními kostýmy a greenscreenem. Fascinuje mě, že lze kombinovat animovaný a hraný film. Doplněním o další technologie vznikají výsledky, které mají větší hloubku a autenticitu než 3D animace nebo dnes stále častější výstupy generované umělou inteligencí. Nadměrná dokonalost je bez duše.
Zaujalo mě, že máte pracovní zkušenosti i v divadelní sféře. Máte nějaký vztah k loutkovému divadlu?
Loutkové divadlo má podle mě velmi blízko k loutkové animaci – hlavní rozdíl je v tom, že divadlo je jedinečné v daném okamžiku, zatímco animovaný film si můžete pustit znovu a znovu. Je to jakási meziprostorová forma – mezi živým divadlem, filmem a pohádkovou knihou. Možná je to i jazyk dětství – hra, hračka, živý obraz.
