České loutky jsou fenoménem! Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad a v prosinci 2016 bylo loutkářství na Slovensku a v Česku zapsáno do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století u kočovných marionetářů, kteří putovali od vsi ke vsi ve vozech a hrávali s loutkami v rozkládací scéně s malovanými kulisami. Od konce 19. století vznikala ochotnická a spolková loutková divadla často s pravidelným provozem, o něco později došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla, kdy loutkové divadlo zdomácnělo v mnoha rodinách na malých stolních divadlech.
Se vznikem Československé republiky pro české loutkářství nastala doba zlatého věku rodinných, spolkových i uměleckých loutkových scén. Školy, osvětové či tělovýchovné spolky (Česká obec sokolská, Ústřední matice školská, Orel, Dělnická tělovýchovná jednota) začaly zakládat veřejné loutkové scény. Většina těchto loutkových scén hrála hlavně pohádky pro dětské diváky. Obrat v pohledu na dítě, na jeho schopnost citlivě vnímat svět a potřeba jeho harmonického rozvoje, jsou pro toto období příznačné. Po roce 1920 začala ohromná produkce divadel a loutek v ustálených velikostech 18-25-35-55 cm několika firmami. Nejznámějšími producenty průmyslových loutek byli Antonín Münzberg, Modrý a Žanda, firma Jana a Elišky Králových s ochrannou značkou JEKA či pražské nakladatelství A. Storch syn.
Podobně jako loutky ve dvacátých letech produkovaly loutkářské firmy i nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různých velikostí. Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu býval často profesionální výtvarník. S firmou Antonína Münzberga například trvale spolupracoval šéf výpravy pražského Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer, akademický malíř Vít Skála tvořil dekorace pro firmy Modrý a Žanda a A. Storch syn, ilustrátor Artuš Scheiner pro nakladatelství J. R. Vilímka. Když v roce 1928 skončila statistická akce, v níž se mělo zjistit, kolik loutkových scén na území tehdejšího Československa hraje v pravidelném provozu, výsledek byl v celosvětovém kontextu zcela unikátní – šlo téměř o 3000 souborů.
Loutky a loutková divadla ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových
Všechna divadla a loutky na výstavě jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Absolventka Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU Marie Jirásková je známá jako scénografka, která spolupracuje s řadou divadel a od roku 1996 působí jako pedagog v atelieru scénografie divadelní fakulty JAMU v Brně. Souběžně se scénografií se věnuje volné tvorbě, kterou prezentuje na společných i samostatných výstavách u nás i v zahraničí.
Absolvent Filozofické fakulty MU Pavel Jirásek se vyprofiloval jako režisér dokumentarista, pravidelně spolupracující s ČT. Je autorem dokumentárních filmů z oblasti umění, kultury a společnosti.
Dnes jsou oba známí jako sběratelé a badatelé v oblasti českého historického loutkářství. Loutky a loutkářskou scénografii začali studovat a sbírat v polovině osmdesátých let, kdy jejich prvním divadlem bylo dědictví po dědečkovi, divadlo od Karla Štapfera s loutkami od Antonína Münzberga.
Po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tradiční kočovné loutkové divadlo, tzv. rodinné a spolkové loutkové divadlo a moderní umělecké loutkové divadlo do roku 1950.
Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a dotacemi vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským, valná většina loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi připravili nebo podpořili 40 výstavních projektů u nás i v cizině. Loutky z jejich sbírky byly vystaveny nejen v Evropě, ale i USA a Asii. K jejich nejúspěšnějším tuzemským projektům patří například Česká loutka (Císařská konírna Pražského hradu 2002, Moravská galerie Brno 2003), Umění loutky (Muzeum města Brna 2018, Chvalský zámek Praha 2019), Loutka a moderna (Muzeum Cheb 2024) či Kabaret loutka (Horácká galerie v Novém Městě na Moravě 2024).
Oba jsou spoluautory respektovaných publikací Česká loutka (2009), Loutka a moderna (2011), Umění loutky (2019) či Loutka mezi divadlem, filmem a televizí (2023), za které získali prestižní ceny. Jejich práci lze sledovat na fecebookovém profilu: Sbírka a muzeum loutek Marie a Pavla Jiráskových.
Pohádky na nitkách / Městské muzeum a galerie Hlinsko
