Jedna z věcí, která je Divadlu Minor už dlouho vlastní, je skvělá dramaturgie. Minor se zkrátka nebojí sáhnout k námětům a tématům, která by mohla být náročná i pro divadlo určené dospělému divákovi. V minulosti tak vznikly inscenace pojednávající o skutečných osobnostech a událostech našich dějin – přičemž se Minor nevyhýbá ani politickým procesům 50. let (Hon na Jednorožce) či tématu romského odboje za druhé světové války (Černý partyzán) – či inscenace hravě edukativní jako byla exkurze do světa hudby Libozvuky a interaktivní inscenace o základních politických principech naší společnosti Demokracie. V březnu letošního roku se Divadlo Minor vydalo další odvážnou cestou, tentokrát se rozhodlo prozkoumat výrazně intimnější problematiku. Rozhodlo se totiž demýtizovat postavu macechy v české pohádce.
Čeho se mají děti bát nejvíc? Snad netopýrů a draků? Nikoliv, podle tradičních pohádkových pravidel jsou nejnebezpečnější macechy. To ony přece nevlastním dětem ubližují a dřív nebo později jim začnou usilovat o život. David Košťák pro Minor napsal moderní příběh, která si vtipně pohrává s tradičními pohádkovými postavami i mechanismy a která zároveň nese i množství velmi současných motivů. Do popředí se tak dostává samotná postava macechy Macešky, která je mladá a touží po dětech. Z plejády princů, která lehce evokuje jakýsi pohádkový Tinder plný naprosto nepoužitelných týpků, si proto Maceška nakonec vybere vdovce se dvěma dětmi a okamžitě se začne těšit na vysněný rodinný život. Děti ovšem pod vlivem pohádek samozřejmě nejsou z příchodu náhradní matky nijak nadšené.
Už samotný příběh je dostatečně nosný a snesl by klidně i knižní podobu, v Minoru ovšem v režii Petra Haška dostává navíc zábavnou (a někdy až hororovou) vpravdě muzikálovou podobu plnou chytrých výtvarných řešení Jakuba Kopeckého (scéna) a Jitky Nejedlé (loutky a kostýmy). Tvůrčímu týmu se daří vytvořit moderní pohádkový svět – hezkým znakem určité modernizace, či přechodu od pohádkové obřadnosti k přirozenosti a každodennosti jsou třeba královské koruny, které již nejsou pompézní a zlaté, ale ztvárňují je cylindr a buřinka s vystřiženým dnem a zubatými okraji. Tento barvitý svět navíc zabydlují množstvím postaviček a jevů. Také v nich vedou tvůrci dialog se zavedenými pohádkovými značkami jako jsou třeba obživlé předměty, zástup kuchaříků v královské kuchyni, perníková chaloupka či drak. Všechno zmíněné však posouvají mimo zažitý rámec a konvence, a dělají tak s nesmírnou dávkou humoru i porozumění. Znavený otec si tak může jet na chvíli „odfrknout” od dětí do zábavného Las Pegas, kde si najde v bazénku s mořskými pannami kamarády prince. A snadno může taky vyzrát nad princeznožravým drakem, protože dvouhlavý drak a dvě děti, to je v podstatě totéž, takže má natrénováno.
Muzikálová inscenace funguje přesně na půdorysu kvalitního hudebního divadla. Písně (hudba Davida Hlaváče a texty Heleny Koblischkové) přicházejí ve chvílích jasně vymezených lety ověřenými muzikálovými postupy a jsou tak dobře integrované do děje i atmosféry. Jsou navíc i kvalitně zazpívané. Ostatně, Sára Vosobová v titulní roli získala za svůj výkon nominaci na Cenu Thálie. Není však ani zdaleka jediná, kdo v inscenaci odvádí skvělý herecký výkon. Zdatně jí sekunduje Richard Fiala v roli jejího manžela a brilantně se se specifickými hereckými úkoly vypořádali i Ondřej Nosálek a Jiří Kniha, kteří hrají dva příšerné prince jako komické figurky na hranici grotesknosti, zároveň ale jejich postavy neztrácejí divácké sympatie. Frackoidní děti v podání Nadi Melkové a Vojtěcha Franců čerpají z určité esence dětství a to bez pitvoření a s čistou spontánností. Lucie Valenová musela být jistě nadšena, když si v obsazení přečetla, že bude hrát kamna a perníkovou chaloupku i s čarodějnicí v jednom. Své role však uchopila s evidentním nadšením a obrovským smyslem pro humor. Sledovat ji navíc i ve chvílích, kdy na ni nemá být upřena hlavní divácká pozornost je čirá radost. Obdobně je to i s postavami služek, které hraje Michaela Váňová a vnáší do nich intenzivní světonázor na dění na scéně. Takhle vyrovnané herecké výkony se zkrátka často nevidí a evidentní láska k příběhu všech zúčastněných z inscenace dělá ještě mnohem víc, než si snad mohl David Košťák při psaní textu představovat.
Minoru se tak opět podařilo to, o co dlouhá léta usiluje. Přinesl v zásadě okrajové téma přijetí nového rodiče a prozkoumal ho, nabídl možnosti řešení a empaticky přistoupil k dětskému prožívání celé situace. Téma je to navíc nejen pohádkové, ale i velmi aktuální, protože porozvodové situace s novými partnery rodičů řeší obrovské množství rodin a dětí. A je s podivem, že nebýt Minoru, zůstávalo by toto téma v českém divadle pro děti a mládež prakticky bez povšimnutí.
