Čtvrteční dvojice inscenací pro děti od tří let O Budulínkovi a Tři malá prasátka se ukázaly mít společného mnohem víc než věkovou hranici, od které jsou „přístupné”. Ačkoliv v původních lidově-pohádkových námětech mnoho podobností nenajdeme, interpretace souborů MáMe a LokVar je našly. Některé jsou myslím čistě náhodné, tak třeba v obou představeních se objevila znělka z filmu Mission Impossible – Budulínek při ní hledal kastrol s hráškem, prasátka při ní sledovala plížícího se šneka. Jiné už by mohly vypovídat o obecnějších současných snahách tvůrců a tvůrkyň, nejen v divadle pro děti, emancipovat negativní a „černobíle” zlé postavy. Někdy stačí dodat pár vět o jejich minulosti nebo životě mimo konkrétní pohádkový syžet, jindy trochu zkomplikovat samu jejich podstatu. Například – v obou tvarech vystupují postavy matek samoživitelek, kterým přerůstají přes hlavu jejich potomci. V Budulínkovi je to Lyška Ryšavá, ve Třech prasátkách Maminka třech prasátek. Za těchto okolností Lyška Ryšavá neskončí v pytly s vyčiněným kožichem, ale dostane od babičky a dědečka pozvání na kávu, aby si odpočinula od svých liščat. A vlk ve Třech prasátkách je zase jen převlečená Maminka, která chce své děti popostrčit k samostatnosti, protože už zkrátka nezvládá doma všechno dělat sama.
Když se mluví o aktualizaci pohádek a emancipaci pohádkových postav tak, aby s sebou nevláčely nesmyslné nánosy stereotypů, osobně bych to chápala právě tak, jak se o to pokouší obě zmíněné inscenace. Stačí třeba jen pojmenovat okolnosti a motivy, které byly doteď trochu přehlíženy nebo záměrně ignorovány.
Reflektovat představení inscenace Tůň se zdráhám. Nevím, odkud na něj. Zkuste si třeba představit malou louži jemně zarostlou travinami. Uprostřed malý ostrůvek a pod vodou se co chvíli míhají drobní živočichové, které nelze přesně identifikovat. Na hladině se tvoří a pulzují kruhy. Vážka těsně nad hladinou a pak náhle zachycená v řídce tkané pavučině mezi dvěma stonky dlouhé trávy. Slézají se pavouci. Vodou se plazí množství tenounkých hadů. Co chvíli prší, hladina pomalu stoupá. Dlouhý zobák chňape po potravě. Na ostrůvku se objevuje hnízdo s několika ptačími vejci a břehy porůstá bílý a načervenalý mech. Kdosi hází do tůňky drobky. Vodu kalí bahno a vyrůstají z ní nové rostliny bez květů. Hladina se trochu zvedne poté, co ji proříznou dvě popadané suché větve, na nichž se hned uvelebí velcí hmyzáci. Z původně malé kaluže se stává živoucí organismus, líheň další a další fauny a flory. Místo jako by pulzovalo životem, bzučelo, vlnilo se a povlávalo ve větru. Na hladinu spirálovitě padají listy a semena ze stromů. Jen občas do tohohle mikrokosmu zasáhne člověk, dětské žvatlání, čísi ruka pročesávající traviny.
Vidíte to? Slyšíte to? Cítíte to? Pak můžete poděkovat výtvarnici, scénografce a performerce Ivě Ščerbákové a hudebníkovi Tomáši Zahrádkovi. Jejich inscenace skoro jako by nechávala tůň žít vlastním životem a jen jí to umožnila, poskytla materiál a okolnosti.
Pamatujete si hru, při níž se na stůl položí několik předmětů, po pár vteřinách je přikryje ubrus a vy si zkoušíte vzpomenout na co nejvíc z nich? Všechny misky, mističky, táci, talíře, kádě, díže, hmoždíře, konvice, necky a další sarapatičky z představení Misky od Handa Gote vyjmenovat nedokážu, ale ráda bych zmínila dvě, které ve mně obzvlášť zarezonovaly. Za prvé to byla skleněná broušená hluboká miska, ale až poté, co do ní byla vložena barevně blikající disko žárovka. A za druhé kulatá forma na koláč s vlkovinými okraji, ale předtím, než do ní byly vloženy dvě batátové brambory.
K Handa Gote jsem si musela poměrně dlouho hledat cestu, teď mi sledování jejich představení způsobuje meditativně zabarvenou radost. Čistota, vycizelovanost a zároveň nepředvídatelnost jevištního dění je extrémně uspokojivá. Pomezí kabaretu kuriozit, čajového rituálu, vybalování nákupu, disko ravu, videohry, prezentace sociálně úzkostlivých a „awkvard” lidí a vědeckého experimentu v podání Tomáše Procházky, Anastázie Dobrodinské a Vavřince Němce bych (nebýt proslulých „nediváckých” lavic ve velkém sále Alfreda) sledovala klidně déle. Obzvláštní potěšení mi způsobil krátký výjev v úvodu představení, kdy Tomáš Procházka hlasitě pokládal a rovnal plechové kýble a konve. Pokaždé, když v jakékoliv kuchyni otevřu šuplík s kastroly a pokličkami, chce se mi je vyházet a chvíli jen tak přehazovat z místa na místo. Jen pro ten hluk, jehož pronikavost v poměru k vyvinutému úsilí nemá obdoby.
