Poslední den Přeletu zaplnily opět pohádky pro nejmenší, malé a trochu větší. Vlastně mě opět donutily přemýšlet, jestli tedy loutkové divadlo má podle nás splňovat jakousi funkci animovaných filmů od Pixaru – zábava pro celou rodinu. Čímž nechci říct, že by mě některé inscenace posledního dne nenadchly nebo nebavily. Kráva a dědeček je pro mě již legendární příběh o krávě a její cestě k moři. O groteskně a přesně zpracovaném tématu jatek a původu masa. A především inscenace jako jedna z mála dokazuje, že i scénografie s velkým otrhaným maňáskem a výtvarnem na úrovni školních pracovních činností může fungovat, pokud má v příběhu svůj účel.
O Jankovi a jeho výdělcích je zas inscenace nadmíru čistá, a řemeslně v podstatě bezchybná. Pod hlavičkou DAMÚZY vytvořil Dominik Linka společně s Johanou Vavřínovou příjemnou pohádku o Jankovi, vášnivém hraní na kytaru a smutné princezně, kterou chce svým hraním rozveselit. Jednoduché dřevěné loutky, melodická hudba kytary a příčné flétny společně se suverénním, tak akorát vtipným, hereckým projevem zkrátka zaručují skvělou zájezdovou inscenaci na letní festivaly.
Stejně tak Popelka Tomáše Běhala. Klasický příběh Popelky odehrávající se na malém pódiu, v malých malovaných kulisách a s loutkami estetiky na pomezí klasické marionety a plastové barbie panenky. Nebýt nezastavitelné energie Tomáše Běhala a jeho neuvěřitelnému talentu nadchnout dětské publikum asi bych se skutečně nudila. Zároveň ani tak se nevnímám jako cílová skupina, příběh Popelky bych už asi nepotřebovala vidět nikdy v žádném uměleckém formátu.
O to víc mě zklamalo, že na Evě H. v 17:30 sedělo na Malé scéně Minoru asi patnáct diváků. Soubor Nejmenší částice mladých dívek z Mostu pod vedením Pavla Skály vypráví během krátké půl hodiny příběh o starém Mostě dávno předtím, než ho během socialismu zastavěly paneláky a především o Evě Hochhäuserové, rozené Fialové, její rodině a tatínkovi a Hitlerově říši. O tom, jak tatínka zbili. O tom, kde v Mostě stával kostel, hospoda a staré domy, které již nejsou. O tom, jak nacisti zničili domy a životy města, které dnes vnímáme jen jako temné, průmyslové a rozpadající se. Zkrátka se soubor jemně a poeticky dotýká témat, které se v loutkovém divadle, obzvlášť tom hraném mladými amatérskými soubory, nevyskytují. A dělá to citlivě, navíc s vkusnou a jednoduchou scénografií dřevěných polen, které dívky kladou na jeviště a staví tím město, udávají rytmus a animují společně loutku Evy – několik polen propojených tenkými provázky.
Je samozřejmostí, že na Evu H. nedorazí velké množství malých dětí a navíc v neděli v podvečer. Dospělí diváci zas mohou být po celofestivalém dění unavení. O to ale ve své podstatě nejde. Spíš jsem se v kontextu posledního festivalového dne znovu zamyslela nad tím, proč loutkové divadlo nemá v České republice diváckou základnu třeba dvacátníků (s výjimkou studentů KALD). Jestli jde více o to, že na ni nikdy dostatečně nemířilo nebo tvůrci mají všeobecně ambice loutkou spíše bavit, než tvořit umělecká díla.