Zločin v říši pohádek z plzeňské Alfy pro mě zůstal skutečnou záhadou. Tomáš Dvořák
společně s Vítkem Peřinou a výpravou Marka Zákosteleckého vyprodukovali inscenaci nejen
esteticky úmorně nevkusnou, ale také naprosto nesrozumitelně prázdnou. Inscenaci tak
ilustrativní, že se vše třikrát zopakuje, přehraje i ukáže, aby náhodou nikomu nic neuniklo.
Pohádkový dědeček si najme policisty z říše lidí, aby vyřešili záhadu Popelčiných zcizených
šatů a boule na hlavě. Proč nemohli tuto záhadu vyřešit v říší pohádek sami, když očividně
dědeček a všichni kolem disponují mnohem větší škálou detektivních schopností, jsem
nepochopila. Proč se po Hansi Böhmovi a jiných nových inscenacích Alfy vyskytlo na
repertoáru divadlo, kde se berou vážně obrovské plošné kartonové loutky nehezkých barev a
tvarů a k přestavbám se na velkou bílou oponu promítají všemožné podivné loutkové
epizody nebo listování velkou knihou pohádek? Proč se herci pitvoří se svými zmenšenými
těly připevněnými k hlavě, aby působili jako neforemní trpaslíci? Proč se v říši pohádek opět
naplňují veškeré genderové, policejní, a ostatně všeobecně pohádkové stereotypy?
Rozumím, že tento humor a estetika dokáží děti stále pobavit, ale opravdu chceme své děti
bavit tímto způsobem?
Přestože se opírám do estetiky Zločinu z Alfy, pohádka od souboru Buchty a loutky mi opět
připomněla, že i s nevkusem se dá záměrně pracovat natolik kvalitně, aby inscenaci naopak
prospíval. Možná stačí jen trochu nadhledu, nebrat se příliš vážně a brát do hry nedostatky,
které výprava má. Tři zlaté vlasy děda Vševěda ve složení Bečka, Brukner, Beran dovedou
k slzám smíchu dětské i dospělé diváky. Buchťácký punk a neomalenost vůči loutkám spojený
s autentičností vystupování všech herců stále fungují a tvůrcům tak prochází věci, které by
možná neprošli ani mnohým studentům na KALDu. Objevení se vody se studni se komentuje
slovy „Cáky cák“, místo řeky se na malé divadélko staví kulaté akvárko, do kterého se háže
malý plastový Plaváček, herci se přeřekávají a trochu vypadají, že si scény vybavují, až
v momentě, kdy je začnou hrát. A bavila jsem se víc, než na kterékoliv jiné inscenaci. Možná
skutečně jde jen o druh humoru, jak divácký, tak tvůrčí.
Kdybychom se měli bavit o estetice krásy, rozepsala bych se o Medařovi skupiny Fras nebo
Moskvě-Dačnoje scénografky Darii Gostevy. O obou inscenacích jsem však již na web
Loutkáře psala a nerada bych se sama opakovala. Zmínila bych však ještě inscenaci Malý
strom z Divadla Lampion. Celkově oceňuji, jaké náměty a pohádky si Lampion v posledních
sezónách vybírá. Neprvoplánové Komodo, Stín kapradiny nebo Cesta do pravěku ukázaly, že inscenace pro děti nemusí obsahovat princezny, ježibaby a pohádkové dědečky,
aby se dětští diváci bavili. Malý strom vypráví příběh sirotka vychovávaného
prarodiči mezi indiány. V poetické výpravě Petra Vítka (vysoké dřevěné konstrukci
s drobnými otvory nasvícenými jako noční nebe plné hvězd) pobíhá hodinu a půl skvělý Jan
Pichler, který obdivuhodně zpřítomnil naivitu a objevování svého původu. Přestože druhá
polovina inscenace pokulhává v tempu a obešla by se bez některých scén, objevování lesa a
indiánských způsobů vytvoří na začátku velmi sugestivní atmosféru, která představením
zůstane protkaná až do konce. Inscenace odkazuje na hodnoty a zákony přírody, na
utlačování menšin a porozumění jeden druhému. Někdy možná trochu příliš intenzivně, ale
zároveň také dojemně a s úměrným patosem.
