A je tu víkend, festival je v plném proudu, počet lidí v ulicích, parcích i divadlech kulminuje. Ze sobotního programu si přibližme dvě přibližně půlhodinové inscenace. První z nich nese název Nepřátelský a je od francouzského divadelního uskupení La compagnie Bakélite, zdá se hlavního hosta festivalu za programovou sekci Divadla Drak. Autorem inscenace a jediným účinkujícím je Olivier Rannou. Ztvárňuje psance, který před zákonem prchá vyprahlou pouští, bojuje s horkem, žízní i hladem. Během ne více než pětadvaceti minut odehraje němou objektovou grotesku v žánru spaghetti western. Nemá smysl zde vysvětlovat ani se snažit popsat všemožné gagy, kterými znovu a znovu překvapuje své publikum. Bude muset stačit říct, že dokáže stůl proměnit v poušť nebo i koně a umí bezvadně plivat písek. Výborně pracuje s divadelní znakovostí. Krásný byl v tomto smyslu například obraz, kdy ukazováčkem a prostředníčkem kráčel v křupajícím písku, zatímco se jeho obličej se zlověstným výrazem rytmicky pohupoval. Zcela jednoduše a přitom tak kouzelně vytvořil dojem pouští kráčejícího bandity, kterého vidíme jednak z dálky, jak si to štráduje, a jednak máme možnost vidět detail jeho tváře. Dalším silným obrazem a divadelně nosným nápadem je použití reflektoru namísto pražícího slunce. Tento kus divadelní techniky má totiž skutečně takovou palebnou sílu, že se z navlhčeného kapesníku na Rannouově hlavě voda odpařuje tak rychle, až se z něj kouří, nebo dokáže vmžiku zažehnout cukrářské paraplíčko, které známe ze zmrzlinových pohárů. Tato vlastně jednoduchá, ale přitom do důsledku promyšlená drobnička ukazuje, že i objektové divadlo může vyprávět vystavěný příběh s velkým množstvím humoru i napětí, když se pojme jak se patří loutkářsky.
Moetivi karavan Expedice k domovu je název projektu performerek Dominiky Špalkové a Barbory Ungerové. Jedná se o (možná až moc) milou hříčku na téma, kde všude se můžeme cítit doma. Projekt na pomezí instalace, performance a objektového divadla zavede osm diváků do roztomilého karavanu. Jedna kamarádka ho hlídá druhé, která zrovna vyrazila na jeden ze svých oblíbených výletů. Sedíme v karavanu a pomocí pohledů, které sem dírou na dopisy dopadají, se dozvídáme, kde se ona výletnice zrovna nachází. Její putování pak ta hlídající kamarádka poeticky nedoslovně ilustruje pomocí nejrůznějších předmětů a přírodnin z rozličných krabiček ukrytých po karavanu. Kdo podobné dílo ještě nezakusil, může pro něj skýtat vcelku příjemný zážitek s velmi vstřícnou atmosférou blízkého setkání, při kterém zpomalí a zaměří svou pozornost na jemnost a detail. Ve srovnání s jinými kusy, kde jsou rovněž v hlavní roli předměty, je zde však ústřední sdělení možná až příliš tezovité či plytké, celku chybí nějaká dynamika nebo zvrat. Neustálé otevírání dalších krabiček a rozjímání nad větvičkami a klacíky se po chvíli trochu omrzí. A bohužel ani závěrečná párty u moře, tedy před karavan rozprostřeného modrého koberce, není dostatečnou tečkou, která by celku dala větší přesah nebo výraznější smysl. Chápu, že ambicí nebylo víc než ukázat, že jedna se cítí doma na cestách, zatímco druhá třeba na pláži u moře. Ale nejspíš by k této pointě šlo dojít rychleji nebo bez tajemného rozkrývání skrytých symbolů, které slibuje zašifrované tajemství, k němuž si hledáme klíč. Ani klíč a bohužel ani tajemství se však nalézt nepodaří.
REGIONY Mezinárodní divadelní festival Hradec Králové
24. 6. – 1. 7. 2022
Foto: https://www.festivalregiony.cz/
