Neděli rámovaly další dvě dvacetiminutové produkce od La compagnie Bakélite. První pod názvem Hvězdná show schovávala objektovou etudu na téma cesty na Měsíc. Alan Floc’h usazený v bílé kombinéze za stolem pokrytým bílými čtvercovými kachličkami napřed jako kosmonaut prochází různými zátěžovými testy. Figurka vesmírného hrdiny je například téměř uvařena na plynovém hořáku a díky expresivní performerově mimice můžeme sledovat, jak si astronaut zavřený v konzervě vede. Je úžasné, jak dvacetiminutový kousek skýtá více nápadu než leckteré několikahodinové inscenace. Ale přitom nejde jen o přehlídku volně navazujících vtipů. Hvězdná show vypráví srozumitelný příběh od počátečního tréninku přes komplikovanou cestu ke hvězdám až po finální přistání. Dynamicky graduje, nápady se neopakují, performer dokáže své diváky stále překvapovat, gagy na sebe vrstvit. Velmi šťavnatá jednohubka.
Skočíme-li nyní rovnou na konec třetího festivalového dne, tak Vetřelci v podání principála La compagnie Bakélite Oliviera Rannoua završují triptych, který sem tato skupina přijela představit. Námětem je zde mimozemská invaze na Zemi. Rannou, jak trefně poznamenala jedna z divaček, je v tomto případě někým mezi Frankensteinovým monstrem a Strýčkem Festerem. Jeho pološílený vykulený mimozemský výraz je absolutně sugestivní po celou dobu inscenace. Perfektně načasovanými hříčkami, které za sebou nechávají tušit velkou dávku pečlivosti, ale i experimentu a hravého bláznovství, inscenuje útok létajících talířů na všechny světové metropole. Opět zde za sebe nechává mluvit běžné předměty uvedené v nové kontexty. V hlavní roli je tentokrát roztřesené želé, které se nebojí nechat vybuchnout nebo třeba zelené gumové rukavice, které Rannouovy šikovné ruce promění v končetinu mimozemského vetřelce. Pohrává si s žánrovými klišé sci-fi filmů a obrací je přitom vzhůru nohama. Výsledkem je ztřeštěná parodie, ovšem velmi důmyslně promyšlená a především kvalitně provedená.
Lesem studentů KALD DAMU naopak pracuje s velmi intimní setmělou atmosférou a maličkými kousky přírodnin, z nichž jsou vyrobeny i drobounké loutky hlavních postav čarovného příběhu. Naštěstí jsem ukořistila dobré místo a na čtveřici hrnců, které sloužily jako hrací plocha, jsem měla dobrý výhled, nejsem si ale jistá, nakolik konvenční uspořádání jeviště – hlediště v prostoru Studia Divadla Drak tomuto tvaru vyhovuje. Při prvním pohledu na účinkující, kteří nad sebou měli rozvěšené svazky sušených bylin a krčili se u lampiček skromně osvětlujících čtyři oddělená dějište, na nichž čtveřice herců jemně pracovala se sušenými květinami a klestím, jsem se mírně vylekala, aby se nejednalo o další meditativně laděnou inscenaci, která bude předkládat kousky přírody, nad kterými se má divák v umělém prostředí dojímat. Záhy však vychází najevo, že inscenace pracuje s vystavěným syžetem i dramatickou situací. Moralitní příběh o nezištné lidské pomoci, kteří herci střídavě vyprávějí, doplňuje citlivá animace přírodního materiálu. Jemné obrazy rozvíjejí divákovu fantazii a ve shodě s polonadpřirozeným příběhem, kde les vystupuje jako jedna z hlavních hybných sil, ponoukají ke znovunalezení lidského kontaktu s přírodou. Vizuálně velmi podmanivá inscenace má jedinou vadu na kráse, a to nedostatečnou hlasovou průpravu některých účinkujících. Je na místě podotknout, že mezi vystupujícími je i scénografka a režisérka, jenže když už se rozhodnou vstoupit do role herců, nejde jim zřejmé herecké nedostatky nevytknout. Tento drobný kaz ale rozhodně není nic, co by na zážitku z Lesem výrazně ubralo na působivosti.
V kontextu doposud viděných inscenací se Proces Divadla Polárka vymyká svou délkou i převážně činoherním, i když výrazně groteskním a silně stylizovaným, herectvím. Také jsem kvůli němu musela opustit prostory kolem Draku a vyběhnout kopeček do nedaleké Besedy Klicperova divadla. Inscenace je velmi povedenou adaptací Kafkovy předlohy. Nepočíná si nijak otrocky, kombinuje další Kafkovy i jiné texty a zdařile vytváří onen absurdní a přitom děsivě povědomý svět plný nesmyslů, bezpráví, násilí i temného humoru. Většina herců je ve své stylizaci velmi konkrétní, jejich postavy mají přes vytyčenou schematičnost, kdy už z povahy díla není možná žádná plnokrevná psychologizace, dosti jasné kontury. Jsou to pozoruhodné tragikomické figurky, ale žádné prvoplánové karikatury. Právě herectví a svérázná dramatizace, která výrazně posouvá konec Kafkova namísto tragického vyústění do možná ještě tragičtější smyčky, jsou hlavními přednostmi Nuckollsovy inscenace, které z ní dělají viděníhodnou záležitost.
REGIONY Mezinárodní divadelní festival Hradec Králové
24. 6. – 1. 7. 2022
Foto: https://www.festivalregiony.cz/
