V sobotu 18. 6. proběhl 13. ročník divadelního integračního happeningu v Rynholci. K tomuhle specifickému sobotnímu loutkovému zážitku jsem se dostala skrze předmět Základy speciální pedagogiky a antropologie na KALDu pod vedením Vladimíra Nováka. Napříč akademickým rokem jsme absolvovali sérii workshopů a přednášek a postupně se tak měli šanci alespoň v základech seznámit s divadlem specifických skupin a dokonce se nejednou uvnitř takové skupiny ocitnout.
Od začátku pandemie si občas kladu otázku, zda má divadlo vlastně smysl. Většinou si odpověď najdu, někdy skrze racionální argumentaci, jindy skrze útěk. Od činohry jsem začala utíkat k loutkám, od loutek k amatérům a pak se zase ocitla v divadelně-existencionálním vzduchoprázdnu. No a najednou sedím v Sokolovně v Rynholci a mám šanci přihlížet tomu, jak divadlo může pro někoho jiného představovat nejen smysl, ale může mu zprostředkovat uplatnění a realizaci, které by mu jinak společnost nabídnout nemohla. Proč? Protože je specifický. Určitě jde o formu zážitku, která se jen těžko popisuje, musí se zažít a je zcela pochopitelné, že ne každý bude takovému posouvání svých komfortních zón otevřen. Jako společnost nemáme rádi, když se někdo liší, když něčí psychické a fyzické indispozice ruší naše představy o ideálním světě. A i když se snažíme, pořád máme tendenci kolem takových nedokonalostí chodit po špičkách. A já jsem ráda, že jsem se produpala rovnou do Rynholce. Práci, kterou lidé jako Vladimír Novák, Dora Bouzková nebo Jiřina Vacková odvádějí, totiž můžu jenom obdivovat. Jejich existence v divadle i v loutkách má totiž velký smysl. Pomáhá, rozesmívá, léčí, učí a propojuje.
Přijet na Rynholecký festiválek, je jako přijet na velkou rodinnou oslavu. Všichni se zdraví, tisknou se v pevných obětích (velmi typické pro herce specifických skupin) a radují se ze setkání, i když si počasí hraje na tropy. Jedním z mých hlavních postřehů je, že ve specifických skupinách nemusíte mít ostych, naopak představují bezpečný prostor pro seberealizaci, stejně tako jako vás tvrdě školí v posilování své vlastní integrity. A přesně v tomto smyslu fungovalo i představení Kocour, myš a brambora, které v Suchomastech spolu se souborem Divadla VZHŮRU NOHAMA nazkoušely Loutky bez hranic. Jiřina Vacková spolu se „suchomasťáky“ odehrála příběh o kocourkovi, který nejdřív lovil bramboru, pak přejedený usnul a procestoval ve snech severní pól i tropický prales. Vacková s neuvěřitelnou energií hraje, vodí loutky a zároveň po celou dobu organizuje a vede specifickou skupinu. Motivuje akce, připomíná repliky a průběžně spolu s herci rekapituluje to, co se doposud v pohádce událo. Během inscenace vlastně aplikuje veškeré postupy, které se využívají během workshopů a příprav takových inscenací. Zároveň není nijak násilná a nechává každého, aby projevil svou individualitu a přinesl do představení svůj vlastní specifický podíl. Kocour, myš a brambora by pohodlně obstála v kontextu české amatérské loutkové scény a to rozhodně není méněcenný výkon.
Rynholecký festiválek
Kocour, myš a brambora
Divadlo VZHŮRU NOHAMA
Premiéra: 18. 6. 2022
