Budiž proto následující chápáno spíše jako výkop k úvaze, jednoduché zamyšlení nad otázkami, které mě během dne napadaly. Jsou to vesměs témata k debatám; k rozehnání dlouhé chvíle v divadelním foyeru.
Inscenace Komodo kladenského Divadla Lampion byla krásnou objevnou cestou se spoustou překvapení a nenásilné interakce, nicméně vykoupená velkým množstvím rekvizit. Moje úvaha: Má cenu to vyrábět, když se to ukáže jen jednou? V loutkovém divadle je to celkem běžný jev – takové loutkové štěky. Jenomže ty mě vždycky vytrhnou ze sledování a já se potom po zbytek představení snažím najít důvod, proč se tam ten štěk objevil.
V případě Komoda jsem taky chvíli přemýšlela. Ale nakonec mi došlo, že tady to dává smysl. Jde přece o objevnou cestu, expedici do neznáma. Kdybychom se nesetkávali stále s něčím novým, kroužili bychom po vlastním dvorku. Tímhle způsobem se inscenaci daří budovat zvědavost. Přistoupila jsem na to a nechala se vést směrem, kterým mě herci s takovou energií směřovali.
Zato během sledování představení Big box & small orchestra od berlínského souboru Florschütz & Döhnert mě k úvahám pohnulo něco zcela nedivadelního: Jsou rodiče a učitelé diváky, nebo krotiteli divokých šelem? Je to otázka spíš na naše školství než na festivalové hosty, ale učitel, který okřikuje svého svěřence hlasitěji, než se svěřenec sám projevoval, do jisté míry ovlivní i náš divácký zážitek. Jako diváci dětských divadel jsme se s tím všichni nejspíš setkali a možná s dítětem soucítili.
Jak to řešit? Měli by dospělí zůstat venku? Prodělat školení na sledování dětského divadla? Být sami okřikováni? Zabíhám tu trochu do extrémů, ale je to jen proto, že se mi nedaří vymyslet nic praktického. Snad budete ve svých úvahách úspěšnější.
Probíhá mezinárodní festival, ale město žije nerušeně dál. I když se lidem nad hlavami vznáší sloni. Koukala jsem se na ta zvířata se směsí obdivu a odporu. Nemohu se stále rozhodnout jestli na mne silněji působí festivalová atmosféra kterou přinášejí, nebo estetika zašlé pouťové atrakce. Vím, že se mi nelíbí, ale přesto se na ně vždycky podívám, když pod nimi projdu. Ony mě totiž zároveň hrozně baví. Je v tom asi něco z dětské touhy divit se.
Pořád je to Mateřinka. Festival pro diváka předškolního věku. Jak vypadá estetika pro malé dítě? Chce vidět věci krásné nebo “uá tývado podívejsetoje neuvěřitetelný!” ? A co vlastně chceme my, dospělí?
