Musím se přiznat, že až do včerejšího rána jsem netušila zhola nic o existenci současné polské divadelní hry pro děti a mládež Kdo neskáče, není holub aneb Zobáky sobě autorky Mailny Prześlugy. Očividně se v Polsku jedná o velký hit, který válcuje činoherní, loutkovou, profesionální i amatérskou scénu. Vůbec existence nové a k tomu ještě populární dramatiky pro tuto diváckou skupinu mi v českém kontextu připadá trochu jako sci-fi. I vzhledem k aktuálnímu výsledku voleb třeba na Slovensku, jeví se kreativně pojatá a zároveň angažovaná osvěta pro školáky jako nutnost. Když začneme jedince seznamovat s problematikou xenofobie a nacionalismu dostatečně brzy, vyhneme se přicházející společenské katastrofě? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku bychom hledali asi jen horko těžko, ale rozhodně se může jednat o jeden z preventivních kroků.
Studenti Akademie dramatického umění v Krakově vnáší už v první vteřině na scénu obrovské množství energie. Koho by náhodou napadlo, že holubi mohou být spíš takoví unavení a ušmudlaní, tak se plete. V pojetí mladých herců se totiž hejno holubů posouvá na úroveň cool partičky, možná až jakéhosi teenage gangu. Každý se snaží machrovat před ostatními, každý chce zapadnout a každý se vyznačuje nějakým současným módním atributem (např. bucket hat). Záhy vzniká obraz modelové skupiny lidí, která je náchylná k manipulaci nebo fanatismu. Banda, jak si parta zobáčníků říká, má svá specifická pravidla a její členové se vzájemně tlačí do různých situací. Praxe, která běžně nastává během školních let (bohužel). Lišit se, stejně jako vrabčák Przemek, rovná se společenské sebevraždě. Malý hnědý pták si ještě ke všemu nese hluboké trauma a obviňuje se ze smrti vlastního bratra, který jako malé ptáče vypadl z hnízda. Děj není nijak originální, ale bohatě stačí na to, aby zjednodušeně a přesto dostatečně výrazně vykreslil toxickou dynamiku skupiny.
V českém kontextu studentských klauzur často bojuji s pocitem, že jsou mladí tvůrci tlačení ze strany pedagogů do něčeho, co jim není vlastní, co se jich nedotýká. Inscenace Zobáky sobě je přesným opakem. Herci Generace Z hrají o problémech, které se jich přímo týkají a reprezentují fenomén, který si dost možná ještě pár let zpátky zažívali na vlastní kůži na střední škole. S rozčepýřenými maňásky pracují zručně, zároveň naplno využívají rozměr činoherní, kterému dává režijní koncept ekvivalentní prostor. Práce s loutkami sice není nijak originální, ale umí i překvapit, například ztvárněním kočky Dolores rukama tří hereček. I když mi kvůli jazykové bariéře unikaly některé humorné narážky, je znát, že má celá inscenace přesný a rychlý rytmus, že je kompaktní a hlavně, že je opřená o důkladné porozumění a procítění tématu. Oproti švýcarskému Boxlife navíc působí celistvě a ne jako sled loutkových cvičení. Nakonec se nabízí asociace s německým filmem Die Welle z roku 2008, ve kterém se školní projekt o principech nacionalismu brutálně zvrhne.
Vzhledem k dlouhodobé kolegialitě a vřelým vztahům si nemůžu odpustit malé promo debat Michala Zahálky s progresivním názvem Border’s Brunch ve Studiu G. Pokud hledáte příjemný setup na kávu a rádi se neformálně pobavíte o divadelních zážitcích, jedná se o aktivitu právě pro vás. Když zkusím přinést i serióznější postřeh, je zajímavé sledovat vývoj trendů v oblasti těchto diskusně sdílených prostorů v kulturním prostředí. Když jsem jako studentka začala jezdit na divadelní festivaly, razila se cesta odborných příspěvků, teoretických poznatků a bytostně nepříjemné atmosféry. A dnes je to samý kulatý stůl, panelová diskuse či příjemné setkání s teplým nápojem. Nebudu tajit, že z tohohle obratu mám radost. Takový Border’s Brunch je otevřený všem a možná ze všeho nejvíc neprofesionálům, kteří by se rádi zlepšovali v oblasti reflexe, aniž by se museli za své názory a formulace cítit neadekvátně a trapně. V Géčku je totiž safe space.
Na konec pondělní reportáže si neodpustím malé problematizující okénko. Nezastávám názor, že je správné přepisovat již existující díla, cenzurovat umění a neumět si udělat srandu i ze sebevětšího tabu. Přesto mě rozčiluje, když se v inscenacích, které vznikají dnes a celkově v umělecké tvorbě, stále propagují staré genderové a sexuální koncepty. Jakkoliv feministicky se snažil francouzský Drákula – Lucyin sen na konci vyznívat (dívka nakonec vlastními silami překoná toxického sexy upíra), po celou dobu skrze silně erotizující a poutavé obrazy vlastně vyzdvihují sexualizoavné násilí. A podobně zaskřípal i závěrečný sprostý song ve Fagi News. Srandu si samozřejmě můžeme dělat ze všeho (pokud přitom nikomu neubližujeme) a nemyslím si, že by zábavnou loutkovou reportáž Jiřího Jelínka někdo vnímal jinak než s nadsázkou, ale je opravdu v dnešní době nutné zpívat o tom, že nějaká žena chce sex a to tak, jako kdyby šlo o něco výjimečného nebo snad šokujícího?
Autorka se občas snaží o korektnost.
Foto: Roman Polášek
