Představení Work režiséra Claudia Stellata uvedené na pražském festivalu Cirkopolis pro mě bylo jedním z těch, na kterém sedíte ve smíchy zalykajícím se sále, očima přebíháte od jeviště k hledišti, otáčíte se po bavících se divácích a nechápete, čemu se máte smát.
Work je novocirkusová klauniáda naplno využívající a naplňující svůj titul – čtyři dělníci na scéně postupně vykonávají různé stavební práce, jimiž zušlechťují, destruují, opravují, ničí a zase krášlí jevištní scénu, jejíž prostor je tvořen dřevotřískovou zdí. Přestože jsou jejich činnosti většinou úplně nesmyslné, dělají je se vší vážností, což jejich konání činí naprosto absurdně komickým. Je to nepřetržitá řada na sebe navazujících gagů, kterou jsem automaticky četla jako jistý typ humoru, ale právě pro tuto jednoznačnost pro mě bylo tak těžké se upřímně zasmát. Příběh je tvořen nikdy neustávající a rozmanitou devastací materiálu scénografie, kterou se klaunští dělníci snaží zas a znova opravovat, čímž ji ale ničí ještě víc. Celá inscenace se uzavírá ve chvíli, kdy se několikrát poslepovaná scéna definitivně zřítí k zemi.
Jak jsem zmínila hned v úvodu, po celou dobu představení jsem tušila, že mi něco uniká, že se úplně vymykám běžné divácké reakci. Proto využívám toho, že o pár řad za mnou v hledišti seděla pedagožka DAMU, režisérka a dlouhodobá spolupracovnice novocirkusového souboru Bratři v tricku Veronika Poldauf Riedlbauchová, která se smála od začátku do konce. Podle jejího názoru inscenace Work přesně naplňuje představu současného nového cirkusu. „Je neotřelá, jde na dřeň, nedemonstruje dokonale zvládnutou disciplínu, ale velká fyzická náročnost působí jako přirozená součást jevištního tvaru. Inscenace pracuje s napětím, protože osciluje na vzrušující hranici nebezpečí. Nic není jako, vše se skutečně děje před našima očima, a to do extrémů.“ Extrémní nakládání s materiálem a extrémní výkony jsou vskutku elementárními principy inscenace, neumím však přečíst, co tato extrémnost přináší. Je komentářem k současnému světu? Má fungovat jako vystoupení z komfortní zóny performerů i diváků? Nebo je pouze žánrovým prostředkem, který nic víc nenese?
Performeři se skutečně velmi často dostávali do riskantních situací. Hned ze začátku představení si dva klauni pomocí hřebíků přibijí k botám dřevěné klády a jako vojáci několikrát obejdou celé jeviště. Performeři vůbec nehledí na limity svého těla – holýma rukama proráží dřevo, maltu si hází těsně kolem hlav, polévají se barvou a balancují ve velkých výškách. To všechno ve mně sice vyvolávalo reálné obavy o performery samotné, ale právě tato opravdovost, která nic dalšího neskrývala, mi sama o sobě připadala až moc čitelná.
Za klíčovou a také velmi kontrastní vůči zbytku inscenace vnímám situaci, kdy jeden z performerů zůstane za montérky přibitý takrovací pistolí k dřevěné desce a ostatní ho na scéně nechávají samotného. Tento moment přichází po vizuálně divoké a hlučné scéně, ve které se vylije několik kbelíků barvy, a na jevišti se tak po dlouhé době rozhostí relativní klid. Performer se svými silami snaží dostat se z pout – v tu chvíli se do inscenace dostává snad poprvé skutečná situace, nová kvalita pohybu, nová kvalita nakládání s prostorem i s časem a nakročení k nějakému dalšímu složitějšímu plánu, který se skrývá za velmi agresivní a záměrně prvoplánovou klauniádou.
Nesmím opomenout zmínit výtvarnou stránku inscenace, která je velmi přirozenou součástí klauniády, ale zároveň ji jen tak mimochodem posouvá na další úroveň. Asi nejpůsobivější je moment, kdy skrze dřevěnou desku začne (pravděpodobně navrtanými otvory) pronikat barva, a jako by kouzlem začne v drobných pruzích sama malovat. Dalším výrazným scénografickým prvkem je i maska osla, která se objevuje hned v první scéně a celou klauniádu začíná. Performer s oslí maskou zabíjí do dřevěné kozy postupně jeden hřebík za druhým – dělá to se vší vervou a samozřejmě úplně zbytečně. Maska určitě dodává celé scéně na absurdnosti, ale je prvkem, který nijak nekomunikuje s konceptem inscenace a nijak se do ní ani nevrací. Možná je ale i tato mírná nahodilost klasickým prvkem klauniády, který bych jako divák měla přijmout.
„Absurdnost, neočekávatelnost, nadsázka, precisně vystavěný gag a fyzická artistnost, to jsou další typické znaky (klauniády). Klasické klaunské principy jsou ověřeny už staletí. A inscenace Work i přes svou extravagantnost dodržuje velmi striktně tyto principy, proto to tak funguje,“ říká dál k funkčnosti inscenace Veronika Poldauf Riedlbauchová. Nemůžu popřít, že se Claudiu Stellatovi podařilo pro takto klasický žánr najít nový a neotřelý háv, čímž se zajímavě pojí nové s tradičním. Přesto mi za celou klaunskou show chybělo nějaké malé tajemství, které by žánr pouze nenaplnilo, ale také opodstatnilo.
Claudio Stellato, Work
Autor: Claudio Stellato
Psáno z reprízy: 16. 2. 2022, Palác Akropolis
