Jak spolu souvisí Herkules a západoněmecká teroristická skupina RAF? Existuje přímá
souvislost mezi násilím a hrdinství? Nebo si to alespoň často myslíme?
RAF RAF RAF si s těmito otázkami bezpochyby pohrává. V režii Emila
Rothermela a Antonie Formanové vznikla v Divadle DISK inscenace představující
ultralevicovou teroristickou skupinu RAF, která v druhé polovině 20. století aktivně
zasahovala do společenského a politického dění nejen v Německu. Má na svědomí několik
bombových útoků, několik desítek životů nevinných lidí. Všechno násilí samozřejmě
spáchané ve jménu vyššího dobra a především proti světovému násilí (např. válce ve
Vietnamu). Potud je tedy analogie s antickým hrdinstvím (nejen) Herkula smysluplná. Proč
nezpochybňujeme každého hrdinu, když jejich cesta k hrdinství je jen málokdy čistá? Moje
otázka ale zní – je to skutečně pravda, že tyto hrdiny nezpochybňujeme? Pokud
nezůstáváme u dětské disneyovské představy antických, nebo ostatně jakýchkoliv, hrdinů,
jen těžko si budeme hrdinství idealizovat. Naopak pro nás mnohem častěji už není hrdina
nikdo. Myšlenka této konkrétní inscenace tak zůstává viset jaksi v prostoru, jako by v ní
tvůrci zůstali pouze u původního konceptu a dál ji nerozvinuli.
To samé se však nedá říct o samotném divadelním jazyku a celé první polovině. Promítací
plátno, kulečníkový stůl s rozestavěnými legovými městečky a panáčky, Rothermel a
Formanová nastoupeni se vší autentičností a lehkostí, připraveni nám skupinu RAF
představit zábavnou, poučnou, navíc divadelně atraktivní formou – divadelní přednáškou. Do
své pozice přednášejících zapojují humor, někdy záměrně trapný ale vždy nadmíru funkční,
vtipné gagy především s legovými objekty a nenásilně tak celý nehezký svět přenášejí do
idealizovaných legových městeček. Na můj vkus byla hra s legovými objekty využita méně,
než mohla být, ale celkově první polovina funguje bez jakéhokoliv zádrhelu či špatného
timingu.
O to víc šokuje druhá polovina, kam se konečně násilně verve otázka Herkula a antického
hrdinství. Promítací plátno padá a do připravených vitrín (dlouhých bílých pruhů zavěšených
ze stropu divadla až k zemi) přichází “exponáty”. Několik herců nastoupí a začíná několik
minut dlouhá bojová choreografie. Herci se vystavují jako kulturisti, bojují spolu, navzájem se
zabíjejí, choreografie přechází z contemporary dance do gladiátorského souboje a až do
groteskně zpomaleného animáku či slow-motion záběrů akčních filmů. Bohužel první a
druhá polovina nejsou propojeny ani divadelním jazykem, ani čímkoliv jiným, snad kromě
anotace a citací v programu. Celkově zkrátka druhá polovina působí, jako by se ji tam tvůrci
rozhodli mít za každou cenu, i když v procesu zkoušení přestala dávat smysl. Především se
tam téma Herkulova hrdinství dostává poměrně násilným a příliš racionalizovaným
způsobem a zkrátka přirozeně nevyplývá ze scénické akce. Divák rozumí té spojitosti,
rozumí tomu, co chtějí tvůrci říct, bohužel méně jasné už je ono nejzásadnější divadelní
zpracování.
Na závěr bych však ještě jednou chtěla ocenit a zdůraznit důležitost takovýchto inscenací.
Diváka mohou posouvat, vzdělávat, učit se zamýšlet nad historií v nových kontextech a
probouzet zájem o témata a okruhy, na která se snadno zapomíná.
Divadlo DISK, RAF RAF RAF
Režie: Emil Rothermel, Antonie Formanová
Dramaturgie: Aljoša Lovrić Krapež
Scénografie: Louis Traore
Kostýmy: Veronika Traburová
Hudba: Nikola Šolaja
Psáno z reprízy: 28. 11. 2022
Foto: Divadlo DISK
