Nebýt ministerstev, fondů, magistrátů, krajů a regionů, žádný festival by se nikdy neodehrál. To je potřeba si připomenout na úvod. Přesto se mi na každém oficiálním zahájení a zakončení chce si stáhnout kůži z obličeje a ucpat si s ní uši. Děkovat by se mělo, ale co kdyby třeba na úvod každého festivalu zazněla krátká fanfára a z reproduktoru by se ozvalo hlasité, jasné a výstižné: „Děkujeme! Začínáme!“? Asi bych radostí tleskala ve stoje. Nutno říct, že tak dramaticky zřejmě nevnímala zahájení ani dítka, která mě v Divadle loutek obklopovala. Cítí to alespoň někdo stejně?
Když ale po necelé půlhodině skončil dvojjazyčný hold institucím, započala se česko-slovenská, leckdo by dokonce řekl slovensko-česká pohádka, jež si dala do emblému ohledávání, zvýrazňování a zveličování stereotypů obou národností. Českou přímočarost, cyničnost, natvrdlost a prohnanost personifikoval národní maskot Kašpárek, kdežto Slováci se svou teatrální, romantickou, patetickou a epickou náturu nominovali Juru Jánošíka. Hlavní devíza inscenace Kašpárek a zbojník Divadla Drak a Bratislavského bábkového divadla tudíž těžila, podobně jako každá správná detektivka nebo krimi seriál, z chemie dvou hlavních hrdinů. Oproti kriminálkám ale nešlo o duo vyšetřovatelů, ale o dvojici symbolů, zhuštěných národních předsudků, typů a tradic. Ani jeden z protagonistů si mě rozhodně nezískal na svou stranu, i když Kašpárkův neúmyslný nadhled, způsobený řekněme nedostatkem intelektuální hloubky, mi přeci jen imponoval víc. (Národnostní příslušnost potvrzena, jaké klišé!).
Skoro by se mi chtělo vytýkat tvůrčímu týmu, že spoléhat se v humoru čistě na stereotypní vtípky je příliš jednoduchá zábava, cítila jsem ale, jak si celý slovensko-český ansámbl uvědomuje jakousi meta rovinu inscenace. Jako bychom se měli všichni společně dívat na to nejpitomější, co sami o sobě i o sobě navzájem říkáme, a rozhodli se, jak moc s tím či oním souzníme. Protiklady ladovské vísky a divokých tatranských lesů jsou v inscenaci tak obrovské, až se skoro nechce věřit, že jsme sousedé, vlastně tak trochu bratři a sestry. Je to sice vztah podobný bratrské dynamice z filmu Rainman (těžko přitom říct, kdo je kdo), ale nějakým záhadným způsobem jsme spolu dokázali koexistovat poměrně dlouho. Jenomže jako se dva páni politici na zahradě jedné brněnské vily roku 1992 rozhodli, že je načase ukončit vztah, dochází i umělci souboru v závěru k závěru, že mezinárodní umělecká spolupráce plodí více škody než užitku. Ve stylu Chobotniček z druhého patra rozřežou celou scénografii i fundus na polovinu a jdou si každý po svých. A to i přesto, že v marionetové pohádce, kterou nám celou dobu hráli, se česká princezna Marie zrovna vdala za slovenského zbojníka s příslibem česko-slovenských potomků. V jednom fikčním světě se družba podařila, v tom lidském už méně.
Vršení více či méně prvoplánových narážek a mnohdy až přehnaně přehnaného hereckého projevu vykupuje výstup Frederiky Kašiarové, která už před koncem nevydrží ústrky žoviálních Čechů. Přeruší několikátý pokus odrecitovat slovenskou poezii a do obličeje jim křičí, že nemají talent, nemají zvládnuté herecké řemeslo, nemají cenu, anebo rovnou že jsou staří. Sál ji za to odmění potleskem a nadšeným pískotem. Jako by se tím vyčistil vzduch. Protože nejen v obou vrstvách fikčního světa (marionetovém i lidském), ale i v realitě se často všechno slovenské stává terčem posměchu. Nedokážu přitom posoudit, nakolik je to oboustranné. Vím ale, že do zblbnutí opakované snahy napodobit slovenštinu, vymyšlená slovíčka, parodie expresivity a hanlivá označení patří vlastně k českému folklóru. Takže když se pak sestra Slovenka konečně rozhodne nám to všechno vrátit zcela bez skrupulí, oděna v tradičním kroji, zdá se to téměř katarzní.
Inscenace oslavující československého loutkářství zapsané na seznamu UNESCO v mnohém prohlubuje role, které jsme si v našem národnostně sourozeneckém vztahu postupně vytvořili. Dětský divák se myslím v mnohém ztrácí, i kvůli stále se prohlubující jazykové bariéře, ale pokud by si měl z představení odnést „pouze“ nadšení a um československých loutkářů, není to zbytečná snaha. Po všech rozbrojích se na děkovačce sejdou zase vespolek, do uší zní národní hymny, patos je dokonán, tušení, že brzy zase uslyším nějakého spoluobčana říkat drevokocúr hořce ulpívá.
Autorka nesnáší špekáčky.
Foto: Roman Polášek
