Filemon je žabák. Plyšový žabák žijící v nejmenované rodině, kde ho sice milují, ale zároveň ho perou a suší fénem. Společně se dvěma dalšími plyšovými hračkami, ovečkami, se rozhodne vypravit na strastiplnou cestu za svým původem do První plyšové.
U dětských loutkových představení, které překypují marionetami, maňásky a barvami, často řeším, jestli opravdu děti nelze zaujmout i jemnější a vkusnější poetiko. Musíme na ně hrnout množství vtipu a pitvoření? Filemon alebo OzlomKŔŔK domov a Bábkové divadlo ze Žiliny dokazují, že to jde i jinak. Výtvarně minimalistické zpracování, tři výborní herci a občasná nenásilná interakce s dětmi nenápadně vypráví příběh o tom, kam vlastně patříme a co pro nás může znamenat domov. Že ho můžeme najít kdekoliv, kde jsme milováni, a nemusí být nutně tam, odkud pocházíme.
Inscenace chytře využívá jednoduché scénografické prvky, které v různých situacích mění svůj význam. Z pytlíku s vodou se tak stává louže, ryba a když se jich naskládá více vedle sebe, může z nich být i divoký potok plný peřejí. Jedna pojízdná dřevěná lavice se promění v cestu, ostrov, nebo část džungle/savany, na které se vyskytuje kočko-tygro-slon. Výborně tak tvůrci pracují nejen s dětskou fantazií, tvořivostí a ukazují, kam nás bezbřehost kreativního přemýšlení může dovést.
Krom toho všichni tři loutkoherci (Ján Demsko, Barbora Juríčková, Matej Valašík) excelují ve verbálním i hereckém projevu, jsou nevtíraví a zároveň dostatečně důrazní. Jejich vystupování je jedno z nejmilejších a nejpříjemnějších, jaké jsem v loutkových domech kdy zažila. Nabízí svými uklidňujícími hlasy jakési magické vyprávění pohádky na dobrou noc a jejich autentická jevištní přítomnost nás nechá se jemně houpat se žabákem na vlnách vodních hladin a cestě za dobrodružstvím.
Filemon se i s ovečkami nakonec vrátí domů a těší se na svou holčičku, která si ho večer drží pevně v posteli a vypráví mu pohádky. Do výrobní fabriky při svém putování dojde, ale rychle zjistí, že jeho původní rodina tam na něj nečeká. Z výroby se všichni žabáci rozprodávají dál a žádní nezůstávají spolu pohromadě. Setká se s opuštěným medvědem, kterého rodina poslala na zašití a opravení, ale už nikdy si ho nevzala zpátky. Příběh (podle předlohy Jany Šrámkové) ve mně víc než cokoliv jiného vyvolával vzpomínky na Petra Pana a jeho ztracené chlapce, příběhy o sirotčincích a adopci, o hledání své rodinné historie v biologických genech a uvědomění, že naší identitu právě tyto geny netvoří, ale nejvíce ji ovlivňuje naše bezprostředně nejbližší okolí.
Autorka má doma plyšového orangutana Ferdinanda.
Foto: Roman Polášek
