Z ranního polského představení Umíš pískat, Joanno? jsem odcházela plna dobrého pocitu. Podle fotek ve festivalovém katalogu jsem měla značný strach z estetiky inscenace, ale neoprávněně – naprosto předčila má očekávání svým dojemným příběhem, skvělou hereckou dvojicí a příjemným využitím trochu křiklavého vizuálu pro vykreslení dětské naivity.
Opačný problém však nastal u inscenace Bezejmenný/Neznámý od polského divadla Fundacja Gra/nice. Dvě fotografie v katalogu naznačovaly intimní drobné loutkové set-upy, které se zdály být takřka pro deset diváků posazených kolem stolu. Nepozorně jsem nedohlédla ani na druhou stránku a anotaci, takže moje překvapení při příchodu na alternativní scénu Divadla loutek bylo velkolepé stejně jako stavba z kufrů a šál, která nápadně naznačovala tvar lodní paluby. Později mě mrzelo, že inscenace skutečně nebyla tou komorní zpovědí několika příběhů v kufříků, ale svou ambicí kombinovala tolik divadelních prostředků, že šlo spíš o showcase schopností herců než o osobní příběhy migrantů.
Na začátku se diváci mohou rozhodnout, kterou cestou se příběh vydá. Nebo si to alespoň myslí. Jeden z herců nám názorně ukazuje mapu, na jedné straně červený, na druhé béžový lístek – stejné barvy jako na lístku, který každý divák dostal při příchodu do sálu. Během představení takto diváci rozhodují ještě několikrát, bohužel se celé hlasování zdá být bezpředmětné, protože se netýká žádných dramaticky vybudovaných situací, divák nemá slovo v ničem zásadním. Podobně bezúčelně působí většina rozhodnutí inscenátorů. Například v počátku sledujeme rodinu drobných loutek v malém kufříku, kde mají velmi sugestivně a vkusně vybavenou domácnost, kterou zničí bomba. Samotné vodění loutek je velmi šikovné, výprava kufříku dojemně krásná. Zároveň ve velkém sále tato drobná hra nemá příliš velký dosah a hodila by se více do komornější inscenace nebo do loutkového filmu. Herci pak plynule přejdou do hereckého ztvárnění jiných postav, jiného příběhu a jiné vizuality. Nyní jsou oni sami na lodi zmítající se vlnách, později se objeví větší manekýnová loutka holčičky, která putuje na lodi s nimi (možná?) a spí v plachtách/šálách, na které zároveň vyleze jedna z hereček a prezentuje své šálovo-akrobatické číslo. Jestli je v ten moment dvojnice oné loutky-holčičky, nikdo neví.
Zmítání se ve vlnách, neustále přítomný digitální zvuk moře a nesrozumitelné jednání na scéně nesdělovalo příliš mnoho, jen jasné téma migrace a ztráty domova. Herecké výkony v situacích, kdy herci nevodili loutky a neprováděli šálovou akrobacii, byly nepříjemně umělé, strnulé, vážné a nepřesvědčivé. Promítané pasáže na šály křečovitě doplňovaly patos kufříků, ve kterých se schovává nepřeberné množství osobních příběhů, které k nám skrze chaotickou formu nemají šanci nijak doputovat. Inscenace zkrátka postrádala jakýkoliv klíč, dramaturgii a živost.
Oproti přehršelu stylů stál minimalistický Boxlife švýcarské Divadelní akademie Dimitri. Inscenace precizní, profesionální a naprosto přesná ve vyjadřovacích prostředcích. Trojice herců v dokonalé formě na pomezí klauniády a loutkového cvičení využívá všech možností hry a kreativity. Ze synchronizovaných pohybů se přesouváme do hravé přetahovačky o telefon, postavička z prstů se stává dalším do trojice kamarádů a za dveře přicházejí krabice, které mohou být jen krabicemi, repráčky anebo dalšími postavičkami, které pobaví rozesmutnělé lidské bytosti zavřené ve své bytové krabici.
Možná mě trochu mrzelo, jak moc forma vyvstávala nad obsahem. Příznačné obklopování se krabicemi vnímáme v naší přehlcené společnosti dennodenně (přestože dnes už ne tolik přes televizní “bednu”) a jemné náznaky na hlubší téma přehlušila dokonalá rytmičnost této etudy. Některé principy se pro mě i během krátkého času příliš rychle divácky vyčerpaly, ale z nadšení ostatních diváků jsem usoudila, že jsem jedna z mála. Zkrátka jsem se cítila jako na velmi dobrém školním cvičení dovedeném do vyleštěného klauzurního tvaru. Nebo si možná jen neumím užít řádnou klauniádu.
Autorka miluje Drákulu s Gary Oldmanem.
Foto: Roman Polášek
