Vkusná inscenace Error 404 mladého Wagnera Gallo z divadelní společnosti Ángeles de trapo mě uhranula přesným vystižením atmosféry dnešního života nemála mých současníků – a ostatně někdy i stavu, do kterého jsem sama schopna se dostat, i když ne v takto extrémní míře. Uzavření se mezi čtyři stěny s počítačovými hrami, Netflixem a youtubem je dnes už stereotyp každého druhého mladého člověka. Množství konzumace obrazovky nemá konce – vstáváme s ní, usínáme, žijeme na výstřelech dopaminu, které rychlé sledy obrázků poskytují. Ranní inscenace s mladým publikem evidentně rezonovala – promítání částí her na obrazovku vyvolávalo u mladých chlapců nadšení. Smích u objednávání McDonaldu a celkového potloukání se v malém prostoru čtyř stěn naznačoval, že s mladým divákem představení komunikuje skvěle. Otázkou je, jestli se při pohledu na chlapce zmítajícího se v šílené rutině, jen bavili podobnostmi s jejich vlastní zkušeností nebo jestli jim zobrazované přišlo do nějaké míry děsivé podobně jako mě? Má inscenace schopnost dovést mladé diváky k nějaké formě reflexe a zpochybnění? Byla jsem naprosto přesvědčená, že ano, ale po první polovině si dvě dívky přede mnou vytáhly své mobilní telefony a začaly scrollovat instagramovými reelsy, což jim vydrželo až do konce představení – od obrazovky již nezvedly oči ani na chvilku. Víc, než že by mě to rušilo, se mi chtělo plakat.
Velkým potěšením byl prostor v PLATO Bauhaus na promítání filmů Boom a V opičí hlavě loutkáře Christopha Bochtansky. Polehávání na postýlkách a měkkém koberci mě mírně ukolébávalo k odpolednímu šlofíku a dva krátké filmy příjemně doplňovaly pohodovou atmosféru. Jejich tematické myšlenky a hravost mě nadchly. „Když se jednou dostanete do opičích úst, už se z nich nedostanete” jako symbol bláznovství, postarší muž obsesivně se bojící znamení a osudu, kdy začíná myšlenka a kdy končí nápad – všechny tyto motivy figurují jako lehce surreálné podněty ke kreativnímu rozvolňování mysli. Bohužel mě rozrušoval tajemný vizuál loutek v propojení s charakterem pana Oskorffa, který byl hraný samotným Bochtanskym. Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem Chobotniček z druhého patra ani dalších podobných záležitostí, kde se kombinují loutkové postavičky s běžným hraným filmem (Švankmajera považuji samozřejmě za výjimku). Vedle seriózně hrající lidské bytosti mi loutky nebo jakékoliv animované postavičky připadají hračkovité a příliš neuvěřitelné. Zároveň na velmi krátký (5-7 minut) formát filmu bylo použito víc filmových stylů a prostředků a mě mrzelo, že se nemohu déle dívat na děsivého šaška nebo jakoukoliv další z loutek a jejich bláznivé mrcasení se. I přesto byl ale čas strávený u filmů v horizontální poloze velkým potěšením uprostřed festivalu.
Závěrečnou inscenací dne bylo Divadlo Continuo s Hic sunt dracones. Pohybové divadlo vždy nechává velký prostor divákovým asociacím a interpretacím. V této inscenaci se však používá i mnoho konkrétních materiálů, masek a znaků, které všechny nějakým způsobem odkazují k tématu ženské tělesnosti. A mně zde v podstatě chyběl právě pohyb, tanec a tělesnost. Zobrazování těla skrz sádrové formy připevněné na tělech, hrabání se v hlíně, osvícené krabice, kde se mihotají různé tělesné části tří performerek, a dekonstrukce těla, kdy se jednotlivé končetiny a torzo ocitly v osvícených krabicích a nemohly se složit zpět – vše pro mě působilo jaksi strnule a silné téma splývalo v mírně povrchní přehlídku tělesných obrysů s pravidelným vtipným intermezzem bezhlavých, do hábitů zahalených postav, které se neuměle potácejí po jevišti. Díky některým maskám a práci s hranicí světla a tmy jsem si v různých částech zavzpomínala na včerejšího bizarního Drákulu, a možná proto se mi hned v úvodu představení vyklubal v hlavě mírný předsudek. Začínám si být jistá, že již nikdy nechci vidět jakkouliv masku připevněnou k rozkroku ženského těla. S agresivitou takového znaku se ve většině kontextů nemohu smířit. Díky skvělé hudbě ale věřím, že inscenace Hic sunt dracones může být pro mnohé diváky jakousi meditativní asociativní záležitostí.
Autorka ráda hraje Hogwarts Legacy, kouká na Netflix, sleduje reels na instragramu, chodí do divadla a nadává na masky v rozkrocích.
Foto: Roman Polášek
