V brzkých ranních hodinách jsem po snídani zalezla na zmenšenou alternativní scénu a spolu s dětmi jsem se nechala unést do imaginárních světů belgického divadla Ultima Thule a jejich inscenace Pojď sem. Loutkář a loutkářka Rupert Defossez a Griet Herssens vytvořili fantaskní svět, jehož mechanika se rozběhne díky jednomu míči uvíznutém v koruně stromu.
Dvě krásné loutky v pruhovaných třičkách se snaží dostat svou hračku ze stromu a používají na to nejrůznější fígle – třeba jeřáb, který se přes hlavy diváků přesouvá až ke stromu čnícímu na jedné dřevěné bedně. Velká hlavice jeřábu nadzvedne celou zmenšeninu stromu a jeden z kamarádů padá do oranžové jámy pod stromem. Padá a padá, pohyb se ze zvukové stopy posouvá do zadního plánu jeviště – stínohry na dřevěných plátech, do plošných loutek a estetiky animovaného filmu nebo videohry. Jeden z chlapců se propadne do jiného světa, kde potkává přízraky světa našeho – různé druhy jeřábů, podivné klícky, deformované příšerky a majáky. Druhý zatím nešťastně v našem světě sedí před stolem plným popsaných papírů a snaží se poctivou detektivní prací zjistit, kam jeho přítel zmizel. Příběh cesty fantastickým světem není zcela srozumitelný, to by ovšem nemusel být problém. Herci však střídají mnoho loutek, principů, objektů. Spousta prostředků se objevuje jen na okamžik, aby vytvořily vizuálně zajímavý a krásný obraz, což mě sice esteticky velmi těšilo, ale divadelně mi trochu ubližovalo. Zdálo se mi, že inscenace využívá skutečně princip některých pohádkových videoher, které si hrají s perspektivami, procházejí s hlavní postavou různými krajinami a často se v nich skutečně příliš neděje. Jenže právě u videoher to nevadí, jelikož postavičkami hýbeme mi sami, tudíž tvoříme vývoj příběhu a automaticky nás zajímá. Zde jako by tvůrci trochu zapomněli, co je divadelnost a že k propojení s divákem jim nestačí pouze dokonalé výtvarno. Zároveň musím říct (a to díky čistě osobním preferencím), že jejich stínohra pro mě byla skutečně nádherným filmovým zážitkem. Vlastně by mi výjimečně stačilo, kdyby se většina inscenace odehrála v této rovině kina s plošnými loutkami a perfektní hudbou.
Myšlenky na kinematografii v divadle mi včera do mysli vložil ale jiný soubor mnohem důsledněji. Litevské nezávislé divadlo Klaipédos Lėlių Teatras přivezlo neuvěřitelný model live cinema na velké jeviště s miniaturními loutkami. Inscenace Velký třesk začíná (kupodivu) velkým třeskem, z kterého se velmi rychle přesouváme k vývoji života na jiné planetě než je Země, kde se dva drátky a zásuvka darwinovsky požírají. Vrátíme se skokem do dnešního dne, kdy už je na oné planetě vybudované město z mothership desek počítačů a jiných technologických drátů. Nešlo si v ten moment nevzpomenout na slavnou výstavu Krištofa Kintery Nervous trees, kde některé místnosti v Rudolfinu pokrývala tato města z technického smetí. Litevský soubor rozkládá tyto pláty přímo na jevišti, kde se pohybuje s kamerou a diváci tak celou dobu sledují živě animovaný film. V (pro nás) dystopické verzi světa sledujeme obyčejný život jedné postavičky se psem Bati, jejich každodenní dojemnost a roztomilost, hraní na piano a procházky do obchodu s hudební technikou. Herci výborně animují jak obyčejnou baterku Duracel (pejska), tak dva drátky s hlavičkou (postavičku) a vybudují je jako plnohodnotné hrdiny příběhu, i přesto, že používají k řeči jen citoslovce “piripípí”, “eyoooo” a jim podobné. Jednoho dne přijde však na svět déšť, Bati se svým pánem utečou ve vesmírné lodi, celý svět zahyne a zhasne a později, v daleké budoucnosti, se opět probudí k životu opleten kořeny, zelení, stromy, zkrátka přírodou, která na technologickém smetišti bez činnosti osůbek začnou rašit. Metafora k našim činnostem na zemi je nasnadě, ale jeden z mnoha aspektů, který mě na inscenaci nadchnul, je právě nenásilnost této metafory. Soubor na nás nekřičí „Podívejte se, jak dopadneme!”, ale jemně znovu připomíná to, co už dávno víme. A dělá to zároveň s tím, že dokáže teď a tady, před našima očima, stvořit příběh dvou kamarádů (roztomilejších než Wall-e), jejich řeč a atmosféru jejich světa. Technická zdatnost s kamerou, s loutkami, práce s hlasem, vše je naprosto perfektní a ráda bych s nimi ještě někdy pobyla na jejich planetce.
Autorka miluje Doctora Who.
Foto: Roman Polášek
