O slavnostním zahájení jsem se první den nevyjádřila hezky. Nebylo v tom nic osobního, jen chorobná nenávist k oficialitám, do nichž se téměř vždy vloudí spousta neúmyslného trapna. Závěr festivalu je na tom podobně, má ovšem jednu zásadní výhodu: jeho součástí je vyhlášení výsledků, tudíž automaticky vytváří v publiku jisté napětí. Po předání květin, děkování a vyhlášení, odehrálo brněnské Divadlo Radost představení Jeníček a Mařenka.
Jedna z hereček se ještě před začátkem procházela v kostýmu kachny po foyer a já byla zvědavá na interpretační posun klasické pohádky. Podobně zprofanované látky se dají krásně dekonstruovat, aniž by se diváci a divačky ztráceli. Nebo jsem si to alespoň myslela. Střídání principů live cinema, marionetových loutek, činoherního herectví, filmu a přímé interakce s diváky mě ale zanechalo perplex. Kromě toho se v brněnské inscenaci pracovalo ještě s paralelou mezi fikčním světem Jeníčka s Mařenkou a dvojicí herců. Zatímco loutkoví protagonisté bloudili temným lesem a později se ocitli ve spárech zlé čarodějnice, dostali herci panický záchvat ve chvíli, kdy se jim zdálo o řediteli Divadla Radost Pavlu Hubičkovi, odmítli dále hrát a rozhodli se hledat východ z divadla. Nutno přitom zdůraznit, že pan ředitel ze snu byl zároveň i Ježibabou z příběhu Jeníčka a Mařenky. A na jevišti nebyl přítomen osobně, viděli jsme ho pouze na záznamech, nalíčeného ve stylu Jokera, obklopeného zapálenými svíčkami, čínskými mávajícími kočičkami, obrazy se surrealistickými výjevy mrtvých obětí a hlavami naložených ve formaldehydu. Což mi připadá jako hodně explicitní vizuál na to, že dle webových stránek divadla cílí inscenace na věkovou skupinu 6+. Plátno pak obklopovaly dvě růžové plyšové stěny, lesklý nábytek, nafouknuté balonky a plastika kočky. Naznačený interiér perníkové chaloupky na mě působil vulgárně a na mysl mi dokonce přišel striptýzový klub. Což by mimochodem mohla být neotřelá interpretace v úpravě pro dospělé, ale pro dětské publikum mi zvolená estetika přišla dost nevkusná.
Na filmové předtáčce jsme později viděli ještě divočáka a lišku, kteří honili děti po lese. Jen co se jim podařilo uniknout ze spárů Ježibaby, už jim byl zase někdo v patách. Nakonec ale zvěř setřásli, po prohlášení, že jsou oba herci pak ještě zrušili čtvrtou stěnu, zněla hlasitá hudba, herci rozhazovali papírové peníze ukradené z chaloupky do diváků, děti křičely a vískaly, někdo tleskal. Zdálo se to jako jasný konec, protože po takto výrazném klimaxu se už snad nedalo pokračovat. Přesto se ještě objevil klip s vejcem v hnízdě, z něhož se klubala Ježibaba. Ozval se ohlušující zvuk z reproduktorů…a pak děkovačka. Posledních pár minut jsem vůbec nechápala, co se děje. Jak se etuda se čtvrtou stěnou váže k příběhu Jeníčka a Mařenky? Proč byla hudba tak nahlas? A co mělo znamenat klubání se? Zřejmě souviselo s kachnou, která do té doby pouze obsluhovala kameru, ale co přesně byla její role vyjma té praktické a čistě technické?
Vrátím se ale ještě chvíli na začátek večera, kdy jsme naposledy slyšeli festivalovou znělku, k níž si naše redakce během týdne vybudovala osobní vztah. Pokaždé, když se ozvala z reproduktorů, svorně jsme se pohupovaly na sedačkách, kývaly hlavami, případně jemně rozhýbávaly horní končetiny. A nebyly jsme samy, nejedno dítko v předních řadách tančilo podobně. Několikavteřinová nahrávka připomínala třeba úvodní znělky pohádek z Kouzelné školky, tedy alespoň si to myslím, vzhledem k tomu, že mi v hledišti pokaždé přišel na mysl František s Michalem. Akustický návrat do dětství jako rámec každého představení se myslím na loutkový festival hodí náramně.
A pak je tu ještě jedna zvuková stopa. Její jednoduchý text nás nakazil hned první den a nedaří se nám ho zbavit. Namísto „Ahoj, jak ses vyspala?“ se na snídaních pravidelně zdravíme popěvkem „Fagi News, Fagi News, Fagi, Fagi, Fagi, News!“ Doufám, že nás to brzy pustí, protože zábavné už to přestalo být dávno.
Autorka se loučí, autorka děkuje.
Cena za nejlepší inscenaci dle autorky: Error 404
Cena Barbory Sedlákové za nejlepší loutkovou reprezentaci výseku života Barbory Sedlákové: ASDFDFGGGGGGG.
Foto: Roman Polášek
