Skrz malou obrazovku smartphonu sledujeme ubíhající zasněženou krajinu. Spolu s Dariou Gostevou cestujeme vlakem na nové, neznámé místo. Jedeme objevit kouzelný dům v jedné malé vesnici. Nebo možná docela obyčejný dům, ale v kontextu inscenace Moskva-Dačnoje docela určitě pohádkový.
Komorní představení je koncipováno jako forma dokumentárního loutkového divadla. Scénografka a výtvarnice studující momentálně na DAMU nám skrze voice-over popisuje, jak žila v jednom domě, odděleném od běžné civilizace, šest let s několika dalšími umělci. Autenticky přenesla svou zkušenost do jednoduchých loutkových a vyprávěcích principů a navíc se jí povedlo vytvořit atmosféru zpomaleného, až zaseknutého pohádkového času, čímž dovoluje divákům vstoupit do nostalgických vzpomínek svého vlastního světa. Příčinou této výjimečné intimity a silné non-verbální komunikace s diváky je samozřejmě především fakt, že sedíme společně s Dariou téměř v těsné blízkosti malého stolku, na kterém se většina příběhu odehrává. Navíc tvůrkyně naváže vztah s diváky okamžitě v úvodu představení, jelikož velmi přirozeně popíše, proč a jak projekt vznikl. Celkový princip blízkosti, komfortu a domácí atmosféry bezpochyby dotváří i původní koncept inscenace – byla zamýšlena pouze jako bytové divadlo.
S tím souvisí i scénografie. Samotný stůl, u kterého Daria sedí, jsou vlastně oprýskané dřevěné dveře položené na čtyřech špalcích dřeva. Před stolem sedíme my diváci na koberci evokujícím koberce našich babiček a koberce útulných chat a chalup. Scénu nasvěcují pouze svíčky a částečně stolní lampa stojící na hrubě opracovaném kusu kmenu spolu s dřevěným rádiem, které je zdrojem veškeré zvukové stopy. Stejně jako v dřevěném rádiu je bezpochyby vklíněn repráček, tak je i na začátku smartphone vklíněn do špalku dřeva – “obrazovka ve dřevě”. Tyto dva jednoduché výtvarné detaily pro mě inscenaci částečně definují. Krom nich totiž Daria pracuje pouze se dřevem a světlem svíček. Co se tedy týče současných technologií, nejsou potřeba téměř žádné – v souladu s celkovou pohádkovostí a principem úniku z civilizace. Ale jeden telefon, repráček a ostatně i stolní lampa si dovnitř cestu našly, což na jednu stranu dokazuje, že se už neumíme těchto věcí vzdát a ostatně bez nich i tvořit, jenže zároveň díky nim není inscenace jen další krásnou loutkovou pohádkou, ale skutečně se posouvá na úroveň dokumentárně-fantaskní loutkové hry.
Samotné totemové loutky jsou stejně jako dům vyřezané v základních obrysech s tím, že každou postavu definuje specifický atribut. Válečný veterán má nohy přímo propojené s vozíkovými kolečky, spolubydlící fotografka má k ruce připevněný malý dřevěný fotoaparát. Daria loutky nijak zásadně neanimuje, spíše je přesouvá po prostoru a voice-over příběh vypráví za ní, čímž se dobře vyhýbá zbytečně ilustrativnímu přehrávání již řečeného a ponechává tím také prostor divákově představivosti, která si sama, podle individuální fantazie každého, situace dokreslí. Dobrým příkladem je procházka domem, kdy Daria pouze posouvá plamen svíčky kolem. Ukazuje nám, kde se tedy právě nacházíme, zatímco nahrávka popisuje dané místnosti. A tak se nám před očima tvoří pohádkový palác v dřevěném špalku se špičatou střechou jako z dětských omalovánek.
Moskva-Dačnoje je zkrátka inscenací, která dokazuje, kolik krásy a možností je v jednoduchosti. A pokud se vám nebude chtít z této pohádky odcházet, můžete ještě po představení posedět spolu s tvůrkyní nad čajem.
Moskva-Dačnoje, Alfréd ve dvoře
Autorka: Daria Gosteva, Hudba: Frieda Gawenda (D)
Foto: Martin Špelda
Psáno z reprízy: 5. 4. 2022
