Píše se rok 1956. Zlatou palmu z filmového festivalu v Cannes a posléze i amerického Oscara si odnáší francouzský film Alberta Lamorisse Červený balónek. Jde o film z prostředí šedé poválečné Paříže, kde se malý kluk, čelící posměchu i útokům party stejně starých vrstevníků, spřátelí s červeným balónkem. Film o svobodě, o dětských problémech a také trochu o dobové atmosféře montmartreských uliček a domů. Ohlas filmu Červený balónek ve světě jako by přesně zapadal do zvolna se rodící oslavy obyčejného života, typické pro přelom padesátých a šedesátých let minulého století. O trochu později tato „nová vlna“ právě u nás našla úžasnou odezvu v literatuře, filmu, v celé plejádě prostředků a výzev tzv. malých divadel a snad nejzřetelněji v prvních inscenacích černého divadla. Bylo třeba dát radost a barvu životu, který by nemusel být jen o práci a upozornit na zdánlivě bezvýznamné všední věci, které tomuto životu dávají smysl.
Považuji volbu titulu Červený balónek, s přiznanou inspirací stejnojmenným francouzským filmem a určením menším dětem, za výtečnou. Návrat obdivu k předmětům denního života v současné módě divadla objektů, nejen že s daným titulem a jeho prostředky dobře koresponduje, ale problémy dětí a jejich osamělosti ve velkoměstě, šikana, násilí a agrese i netečnost současného světa se zde v divadelní metafoře spojují v poetický příběh o hledání přátelství a radosti ze života. Kulisy se léty, která dělí francouzský Červený balónek a jeho libereckou variantu, sice v mnohém proměnily, ale problémy zůstávají stejné.
Příběh „o přátelství malého chlapce a kouzelného balónku“ je velmi komorní a má jen málo aktérů. Hrdinou je chlapec, který hledá kamaráda, a který zcela náhodou nachází červený balónek, který mu kamaráda svou přítomností i hravostí nahrazuje. Samotné zjevení kouzelného balónku připomíná trochu epizodu ze sci-fi filmu. Na scénu přiletí podivný předmět výtvarně evokující spíše věžičku starého holubníku či prvek z dětské dřevěné stavebnice a z jeho dvířek vypadne červený balón. Jako by vnější síla vyslyšela chlapcovo trápení a vyšla mu kouzelným dárkem naproti. Podivné přátelství může začít. Chlapcovým protihráčem je v příběhu světská moc reprezentovaná strážníkem dodržujícím striktně a nekompromisně pořádek, ale především parta kluků, která svým agresivním chováním otravuje město. Hlavní hrdina žije sice stejně jako jeho filmový předobraz ve velkoměstě ale tehdejší pařížští uličníci, kteří se tenkrát prali jen mezi s sebou, se teď proměnili v sílu, která – až do zaslouženého potrestání – útočí neurvale na vše a na všechny. Ani spořádaná a hodná chlapcova maminka nemá příliš pochopení pro jeho problémy a nekompromisně torpéduje veškerou snahu pořídit si nějakého kamaráda – ať už je to papoušek, pes, nebo nakonec červený balónek. Chlapcovou spoluhráčkou, která se objeví v příběhu později, je holčička se zeleným balónkem, se kterou se může plachý chlapec konečně houpat na houpačce nebo si hrát na křižovatce na semafor a hlavně seznámit ji se svým novým kamarádem. Něžné přátelství s holčičkou nakonec ulomí ostny možnému smutnému konci celého příběhu. Když přijde chlapec o balónek, holčička pouští solidárně k nebi ten svůj, aby jejich důvody k smutku byly vyrovnané.
Kromě dobré dramaturgické volby titulu a autorského dopracování původní předlohy, které se týká samotného závěru i některých situací (dramaturgem a autorem, spolu s celým tvůrčím kolektivem, je Vít Peřina), citlivé a nápadité režie (zde se zkušenost s komorními inscenacemi pro tuto věkovou kategorii u Michaely Homolové nezapře), je výrazným přínosem inscenace scénografie Berty Doubkové, jak ve výtvarném řešení scény, tak loutek vycházející ze světa dětských hraček (kostek a dřevěných skládanek). Její koncepce je základním článkem rytmu celé inscenace podpořené hudbou Filipa Homoly. Rozkládací leporelovitá stavba města ve svých útrobách v sobě skrývá hřiště, frekventovanou křižovatku, dům i interiér bytu, ve kterém chlapec bydlí. Otáčením celé konstrukce se vytváří nejen chlapcova pouť městem, ale poskytuje také dost prostoru pro rychlé a hlučné eskapády party kluků na motorce. A co všechno lze v takto koncipovaném prostoru vyjádřit v herecké akci třeba jen ve scéně na hřišti, kdy se nemůže chlapec sám na houpačce houpat a kdy naopak svou převahu na této houpačce uplatní parta zlomyslných uličníků! Scéna samotná má ale také i několik dalších, malými diváky oceňovaných překvapení, mezi které patří např. snová scéna chlapcovy cesty výtahem na střechu domu za ztraceným kamarádem.
I u loutek pracuje výtvarnice s jejich rytmizovanou proměnlivostí. Zatímco je figura osamělého chlapce v kulisách výškových staveb při jeho toulkách zmenšená a nepatrná, v komorních a interiérových scénách se pracuje s rozměrnějšími loutkami /manekýny, které umožňují důraz na pohyb i detail. Komediální stylizací se vyznačují jednotlivé postavy hlučné klukovské party, výraz mění i loutka strážníka inspirovaná figurkou dětských dřevěných skládanek. Jeho otevírací hlava dobře charakterizuje velkohubost a namyšlenost jeho „úřadu“.
Čtveřice herců ( Veronika Khomová, Jakub Müller, Petr Štěpánek a Pavel Pfeifer) obklopujících proměnlivou scénu je chórem, který nejenže zprostředkovává proměny chlapcovy cesty, přihlíží jeho problémům se zařazením jeho kamaráda do normálního „lidského“ provozu a na jejich souhře závisí jak rytmus, tak atmosféra celé inscenace. Jejich herecká spoluúčast v jednotlivých scénách by potřebovala větší výraznost a možná i zviditelnění toho, do jaké míry se s danou situací ztotožňují, nebo k ní vymezují. Taková herecká práce, která se zatím jen omezuje na přesné technické doprovázení jednotlivých akcí, by možná přispěla k větší barevnosti sice nonverbální, ale zcela srozumitelné a působivé inscenace, která rozšířila repertoár Naivního divadla o další titul pro nejmenší.
Psáno z premiéry 3. 2. 2024
