Nina Malíková

09 / 02 / 2024

Je jen cesta cíl? Je jen cíl cílem? Je nutné jít za každou cenu za svým cílem? Existují v soutěžení daná morální pravidla? To jsou hlavní otázky, které si nová inscenace  Amundsen Loutek v nemocnici klade.

Polární výprava dvou mužů  – Nora Roalda Amundsena a Angličana Roberta Scotta  a jejich soupeření o dosažení jižního pólu se už stalo námětem několika literárních, filmových i divadelních zpracování (u nás naposledy v roce 2014 v Divadle DRAK Amundsen kontra Scott). Co přitahuje tvůrce na tomto příběhu dvou polárních soupeřů z počátku století? A co je vůbec v poslední době tak přitahuje ke zpracování neúspěšných výprav polárníků zkoumajících neutěšené mrazivé kraje? (za všechny Expedice: Má láska v DRAKu a Andrée – na stejné téma v podání Bažantovy loutkářská skupiny). Je tak přitažlivá jen „jiná“ exotika bílých plání a překonávání vlastních možností? Je společným jmenovatelem jejich hrdinů podcenění přípravy celé akce, neznalost hraničních podmínek, snílkovství a také nepřiměřené ambice?.

Poslední premiéra Amundsen Loutek v nemocnici se snaží odpovědět na všechny výše položené otázky a vymyká se tím valné většině repertoáru tohoto již téměř dvacet let působícího spolku, který hraje v léčebnách, nemocnicích i v dalších zdravotnických zařízeních. Tentokráte zvolená látka má záměrně širší divácký záběr – od dobrodružné linky pro mladší publikum až k hlubším filosofickým otázkám, které se v příběhu skrývají a směřují spíše k dospívajícím a dospělým.

Základem inscenace je příběh zápolení mezi Amundsenem a Scottem o dobytí jižního pólu a sledování všech okolností, které přivedly jednoho z protagonistů k vítezství a druhého k neúspěchu a smrti. Je ale Amundsenovo vítězství opravdu vítězstvím? Od počátku inscenace se snaží realizátoři odpovědět na složitější otázky, než je jen vítězství v oficiálně nevypsaném závodu, Co všechno a jak je třeba pro zvolený cíl obětovat? Má hlavní hrdina právo jít za svým cílem i za cenu obětí druhých?

Problémem inscenace je, že se snaží odpovědět na všechno najednou a že se závěrečné poselství o tom, že „svůj pól  si nese každý sám v sobě“,  proplétá s řadou informací, které  jsou někde jen ornamentem k hlavní linii příběhu. Nemám na mysli divadelně zdařilou episodu Scottova učení se lyžovat či  úvodní scénky ilustrující k Amundsenovo sepětí s inuidy a jejich zkušenostmi. Všechny tyto scénky  sice poskytují divákovi úlevné odbočení od hlavní linie, ale zároveň rozmělňují rytmus celku. To platí i pro zábavný rappový slovní souboj obou hrdinů, ve kterém si Amundsen a Scott vzájemně představují klady i zápory jejich polární výzbroje i rozdílnost mezi norským a anglickým přístupem k životu.

Inscenace tak sleduje rozbíhavě hlavní téma, kterým je etická odpovědnost za ambiciózně nastavené cíle a osciluje mezi dobrodružnou rovinou příběhu s jemnými komediálními vsuvkami a závěrečným výrazným poučením.

Dalším problémem inscenace je, že se realizátoři snažili vměstnat do celku co nejvíce informací o titulním hrdinovi. Touto optikou se jeví z hlediska celku jako málo podstatná a dlouze rozehraná úvodní episoda Amundsenova neúspěšného dobývání severního pólu předcházející jeho tajnému a nepříliš férovému zaměření se na následné dobývání pólu jižního, které zaskočí jak jeho mecenáše, tak především Scotta.

Inscenace pracuje s několika jevištními plány (scéna Anna Hubená a Josefína Holcová) – zadním plánem/prospektem, který se může díky dvěma otočným válcům rychle posouvat a proměňovat  prostředí a vlastním  hracím prostorem stolového jeviště využívaným pro plošné samostojné loutky představující dav či chór, pro několik menších loutek na drátě a konečně i pro obě hlavní postavy – realisticky v detailech provedené loutky/ manekýny Amundsena a Scotta. Divadelně málo využitý zůstává spodní plán pod hrací plochou, který slouží jen pro stínovým divadlem pojatou scénu ve stanu.

Oba interpreti (David Bolech a Kryštof Míka) si ve svém jevištním projevu zachovávají sympatickou spontaneitu, ale kamenem úrazu zde přes jejich veškerou snahu zůstávají zatím ještě technické nedokonalosti v manipulaci se scénou a někdy i loutkami. Celek (režie Matyáš Míka a kolektiv, hudebně-dramaturgická konzultace Markéta Lábusová) by potřeboval především zvýraznit a vyrovnat rytmus, jehož celkové „lento“ i přes rozvernější a divácky vděčné komediální vsuvky nekoresponduje s napínavostí celého příběhu.

Amundsen Loutek v nemocnici je jedním z pokusů objevit v jejich repertoáru další cestu. Nezbývá než pro další reprízy popřát větší technickou zručnost a propracovanější interakci s diváky. Možnosti zde nepochybně jsou.

Psáno z premiéry 27.1.2024

 

Sdílejte tento příběh, vyberte svou platformu!