Při pročítání programu dalšího ročníku festivalu Vyšehrátky mě, musím přiznat, nic příliš nezaujalo. Několik inscenací, které už mají věk na školní docházku, žádná z čerstvých nebo i trochu uleženějších novinek mě výrazněji nezlákala. K festivalu mám ale poměrně vřelý vztah, a tak jsem na reportáž z něj přesto kývla a zalovila mezi inscenacemi, které jsem ještě neviděla.
Jakmile jsem spatřila žlutý karavan, který slouží jako pokladna, a všechno to hemžení za ním, vzpomněla jsem si, co mě na Vyšehrátky táhne a čím si mě už v minulosti získaly. Vyšehrátky nejsou festival pro divadelního zhýčkance či jinak pseudosnobskyelitního diváka. Jsou divadelním festivalem pro děti, které se zde určitě mohou vyřádit a naplno si nejrůzněji vyhrát, ale zároveň u toho pěstují své estetické cítění, vkus i intelekt. Přestože totiž mají Vyšehrátky svou cílovou kategorii plně v merku a uspokojují především její poptávku, nečiní tak laciným ani podbízivým způsobem. Kromě divadelních představení, která se odehrávají hned na několika scénách kolem purkrabství, se návštěvníci mohou těšit z divadelní bojovky a různých workshopů, ale pokud si rodiče chtějí dát chvíli v klidu kávu a chleba s pomazánkou v místním baby baru nebo prolistovat některou z nejnovějších dětských knížek u prodejního stánku s literaturou, mohou své ratolesti vypustit k jedné z mnoha okolních herniček. Ať už se jedná o různé designové prolézačky, plně vybavenou polní kuchyňku, která zaměstná na desítku kuchařů, slovní domino nebo třeba praktikábl na válení mezi polštáři, jsou to herní prvky, které děti zaujmou a notnou chvíli účelně i účinně zabaví.
Než se tedy dostanu k samotným zhlédnutým představením, napřed pár slov k nabízeným workshopům, kde jsem chvíli nepozorovaně očumovala. Lekce BabYogy není jen náhodné poskakování a skotačení s dětmi, jak by se možná z dálky mohlo zdát. Pod vedením zkušených lektorek a především školených fyzioterapeutek se rodiče s dětmi určitě pořádně rozhýbou, ale především se naučí různé zábavné hry a cviky, kterými mohou dále rozvíjet motorický vývoj svých nejmenších. Podobně stimulující je i workshop stopmotion animace filmové Aeroškoly. Nad několika stolečky ční připevněné tablety se spuštěnou kamerou, pomocí nichž mohou děti za asistence rodičů nafotit snímky různých vystřižených fotek nebo vlastnoručně malovaných obrázků, které pak ve výsledném filmu vlastně plní úlohu plošných loutek. Workshop učí děti preciznosti i trpělivosti a to za využití lákavých moderních technologií a médií.
A nyní k samotnému kulturnímu programu. První inscenací na mém sobotním programu byl Moment! adresovaný batolatům od desíti měsíců. U inscenací pro takto malé diváky je vždy klíčovým aspektem participace a performerská připravenost na své publikum vhodně reagovat. Hodně prozradí už rozdělení jeviště a hlediště. To je u Momentu! zcela konvenční, i když mohou diváci kromě klasické elevace sedět i na dece a polštářcích před hracím prostorem. Marek Doubrava s Richardem Fialou ve shodě s rozdělením prostoru diváky k interakci nijak nevybízejí a ti tedy poslušně akceptují, že není prostor pro hru, ale pro podívanou. Nebo možná spíše pro poslouchanou, protože důležitým stavebním prvkem inscenace je hudba. Kdo znáte kapelu Hm…, jíž je Marek Doubrava – autor hudby – členem, dokážete si představit, jak dynamická a přesto poetická muzika v inscenaci zní. Inscenátoři si hrají s rytmem, nabourávají sebou samými vyburcovaná očekávání. V několika skečích, které zcela v souladu s věkem divácké skupiny rezignují na složitější narativ, zapojují nejrůznější principy batolecích her jako třeba známé “bubububuBAF” a podobně. Děti pozorně sledují, co se před nimi odehrává, loutky, do kterých se jim nejrůznější předměty přímo skládají před očima, pobízejí jejich imaginaci a schopnost čtení divadelních znaků. Když už by se dětská pozornost mohla vyčerpat, ustupují herci od předváděného a zvou své obecenstvo více mezi sebe, aby se do improvizované diskotéky zapojilo s nimi. Z řízené se tak postupně stane volná. Řeč je pochopitelně o zábavě. Jedinou výtkou inscenaci je často nedokonalý timing hudebního doprovodu. Některé gagy totiž hudebně doprovází kytarista posazený vedle hrací plochy – v sobotu jím byl Jiří Ondra. A aby skutečně perfektně vyzněly, chtělo by to reagovat o několik zlomků vteřiny dříve. Celkově by pak inscenace naopak klidně mohla zpomalit a trochu se utlumit, ale možná bylo jen sobotní publikum nezvykle ukázněné a běžně jsou rychlejší a hlasitější impulsy potřeba.
Autorská pohádka Antonie Rašilovové Neboj, houbo je sympatickou drobničkou z lesní říše. Ustrašená houba se bojí vyrůst, aby ji pak nesklidil houbař, který pravidelně obhlíží, jaké výšky už která houba dosáhla. Na své pomyslné cestě za poznáním tak houba potkává různé další druhy hub, které raší skrze stolek, na němž se vše odehrává, a které mají ke sklizni různý přístup. Vychytaným prvkem pestré scénografie je kromě velmi nekonvenční a dosti neantropomorfní postavy houbaře, který spíše připomíná slona, i fakt, že hlavním materiálem k výrobě hub jsou…houby. Ale ne ty skutečné z lesa, ale ty umělé, mycí houby. Rašilovová dobře odděluje jednotlivé charaktery, její herecký projev je příjemný i zábavný. Pohádce ale chybí jistá dynamika, přece jen nejrůznější mezihoubová setkání se po chvíli omrzí, nosný vizuální nápad mají jen některé houbové kolegyně, jako třeba jedovatá houba, která svým jedem nakazí něco jako pýchavku. I přes drobnou zdlouhavost první části pak inscenace vhodně vygraduje, když nám herečka odhalí celý potrubní systém podhoubí, aby houba mohla přes veškeré obavy a peripetie konečně vyrůst a nechat se sklidit.
Závěrečným představením sobotního programu byl Otěstánek Adama a Doroty Krátkých. V první části inscenace, kdy nezvykle žravé dítě teprve vzniká, tvůrci citlivě přibližují okamžiky předcházející příchodu děťátka na svět. Nepočínají si nijak infantilně, ale nejsou ani přehnaně doslovní. Ukazují, jak každý dá do budoucího potomka něco svého, jak se na něj rodiče těší, jak mamince roste břicho, co všechno se dozví u doktora, jak miminko začíná kopat atd. Až je miminko dopečené a nastává druhá část. S tou ale jakoby si inscenátoři najednou nevěděli rady. Tedy chvíle, kdy Otěstánek sežere, na co přijde, jsou ještě prostorem k humorným okamžikům i nezvyklým zvířecím loutkám z různých kuchyňských potřeb. Ale celý závěr, kdy pak dítko vše opět vyzvrátí, nemá jasnou pointu. Vymezit se proti umělému oplodnění asi tvůrci nechtěli, co ale celým příběhem naopak sdělit chtějí, není moc jasné. Do vyznění poněkud nepřesvědčivý a rozpačitý závěr tak rychle maskují rozdáváním čerstvě upečeného pečiva. Po promyšlené a dramaturgicky dobře využité první části se nelze zbavit dojmu, že druhá část příběhu už se tvůrcům vlastně moc nehodila, ale nepřišli na lepší řešení než ji tak trochu z povinnosti dohrát.
Troufnu si i vzhledem ke své zkušenosti s tvorbou, kterou Damúza zaštiťuje, generalizovat a podotknout, že na Vyšehrátkách v drtivě většině případů natrefíte na kvalitní inscenace, na které lze s dětmi vyrazit bez obav a výčitek. Divadlo je zde takřka se zárukou. Nádavkem zde ale lze strávit příjemný den nebo i celý prodloužený víkend v kulisách historického Vyšehradu, s výhledem na Prahu, s nekřiklavou zábavou a čerstvým domácím občerstvením. Hlavně se jedná o jednu z mála akcí pro děti bez prvoplánového záměru vytáhnout toho co nejvíc z rodičovské peněženky.
Foto: Anna Zíková
19. VyšeHrátky
Sobota 3. 9. 2022